Prosinec 2010

Beztitulkovej.

21. prosince 2010 v 17:44 | E L - D Ý
R.I.P.
24. 11. 2009 - 21. 12. 2010

Všechno jednou končí. Tedy říká se to. Tím se ale rozhodně nechci zavázat k tomu, že s veřejným rozpatlávání myšlenek na imaginární papír blogu končím na dobro. S kouřením jsem sekla ze dne na den, chlast už mi vlastně nechutná a tvrdším drogám se úspěšně bráním, ale tohle je jiná. Neumím přestat. Jen už to prostě nechci dělat tady. Proč? - A není to fuk? 

Jsem si jista, že neuběhne ani měsíc a já si budu znovu lámat všechny tři hlavy s přezdívkou a názvem novýho blogu. A kdo by měl zájem číst mě znova bez pátrání, mile ráda mu prozradím adresu, když mi napíše jakýkoliv kontakt do zpráv autorovi. Kapišto?

Mějte se krásně a... však Vy to znáte.
Dnes naposledy, Vaše E L - D Ý.



Žvásty o ničem. Jako vždycky.

20. prosince 2010 v 18:36 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
.
Prvotní nadšení z nově nabytého volného času vzalo za svý. Měsíc se mi třásly všechny svaly těla nedočkavostí a teď najednou nevím, co si s těmi hodinami počnu. Řadím se mezi ty typy, co si neumí najít hodnotnou zábavu. A tak tupě zírám do zdí a občas do sebe z nudy vpravím něco, co mi vlastně vůbec nechutná. Samozřejmě, mami, že bych mohla psát seminárku na téma Tolerance nebo se učit fyziku, ale to bys musela v těhotenství víc pít, kouřit, fetovat, bít se do břicha a jíst míň ovoce a zeleniny. Víš?

Doma je to ta pravá socialistická rodinka. Otec se ještě nesmířil s tím, že na chatu odjedeme až v sobotu a mamá, aby mu překazila plány o zrušení Vánoc, se může přetrhnou s pečením cukroví, výzdobou bytu a tak. Včera dokonce pořídila "stromek" (něco jako větev, kterou nejspíš utrhla někde cestou domů) a ozdobila ho. Otci tím pádem definitivně přeskočilo a když je doma, pije pivo, chodí podnapilej po bytě a stále opakuje majn got.
Taky se mě rozhodl umučit hladem. Včera vtrhl do pokoje a oznámil mi, že na ony čtyři dny, kdy budu po dobu jejich pracovní doby sama doma, mám v lednici salám. Na otázku, s čím ho asi tak budu jíst, nejprve pokrčil rameny, a pak se smíchem dodal, že na topení leží chleba (kterej se suší pro koně). A tak jím od rána do večera bramboráky, které jsou to jediné, co se z našich nevalných surovin dá uplácat a za poslední dvacetikorunu jsem si pořídila pár čínských "polívek".


O pocitech, spánku, slinách, odpadkových koších a dudlíku.

17. prosince 2010 v 22:01 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
mučírna
Požírá mě skvělej pocit. Opravdu je mi strašně fajn. To vědomí, že zítra nikam nemusím a můžu si dovolit nechat odjet autobus v šest třicet čtyři beze mne je hrozně povznášející. A co víc, mám prázdniny a můžu na všechno kašlat úplně legálně. Ale nejkrásnější z toho všeho zůstává fakt, že budu spát každý den tak dlouho, dokud mi to nepřijde jako nesmyslný mrhání časem a nezačnu mít výčitky mýho prohnilýho svědomí, že žiju pro nic, dělám nic a jsem existence beze smyslu. Což nehrozí, protože na to už jsem si zvykla

Musím dohnat ten obří deficit spánku, kterej jsem jsem si nadělala v průběhu minulých deseti let strávených ve škole. Jinak to se mnou bude zlý. Ve čtvrtek jsem byla o odpolední češtině natolik znavena, že jsem bez ostychu plácla hlavu na lavici a spala jako nemluvně. A když jsem se probudila a zvedla svou do růžova vyhajanou hlavu, táhl se mi od pusy provaz slin a půl lavice bylo pod vodou. Učitelová na mě právě v tu chvíli civěla a bylo na ní vidět, že neví, jestli se má smát nebo zvracet. Ach, kdyby mi radši místo předvádění bohaté mimiky půjčila prostěradlo na vytření tý povodně.

Štefan a Alfonz.

11. prosince 2010 v 15:29 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Zima a sníh přímo vybízejí k tomu, aby jste si nasadili rukavice a šli si taky něco sněhovýho postavit. A tak jsme s M. nezaháleli a pustili se do práce. Představuji vám mého psa Štefana a M. huhuláka Alfiho.

Mikuláš a společenské znemožnění.

6. prosince 2010 v 18:43 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Vidina rychlého a snadného výdělku se rozplynula rychleji než kdejaká pára nad hrncem a já si domů donesla ustrašenou kovovou padesátikorunu, což činí necelých sedmnáct korun za hodinu mé snahy. Člověk by čekal, že když chodí v mínus sedmi stupních ve stupidním převleku a snaží se dětem nepřivodit trauma, lidé to aspoň trochu ocení. Bohužel. I tak ničeho nelituji. Nervní dětičky, co přednášejí básničky a strachy je celé popletou jsou prostě k sežrání. A když si od vás vezmou ten upatlanej bonbon a usmějí se, musíte jim prominout i skrblíkatý rodiče.
Samozřejmě se našli i odrostlejší pablbové, co se cítí hrozně hustě, když na vás pokřikují nejrůznější "hesla". Jeden mě vytočil tak, až jsem na celou Budějovickou zakřičela, že pokud mě bude ještě chvilku srát, strčím mu tu hůl bez servítek do prdele. A bylo ticho. Jojó, hodná teta Mikuláš.


Hasák, sníh, deprese a Mikuláš v kostce.

4. prosince 2010 v 23:15 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
čaj
Vlastnit dárce spermatu, kterej rozumí slovu hasák, skrývá jistý výhody. Mimo jiné vás dokáže uchránit před umrznutím, když máte topení plný vzduchu a z šestnácti žeber topí s těží čtyři. Sice umím inseminovat krávu a taky kastrovat kdeco, ale tohle po mně nikdo nemůže chtít. Snad leda nějaký prášky na plynatost, ale hasák? Při krájení chleba jsem si uřízla kus prstu. NEHTEM. Vlastním.

Zklamali mě. Celý dny netrpělivě vyhlížím z okna další sníh, co by opět zasypal silnice, které začaly být sjízdné, jenže ono nic. Ani centimetr, ani blbá vločka. Pravděpodobně jsem jediný člověk v republice, kterej touží po nášupu. No ano. Řekněme, že mě lehce děsí představa procitání v pět hodin a step na zastávce v mínus dvaceti; bez záruky příjezdu autobusu, kterej o tři kilometry dál přimrzl k silnici a ani řidiči s plamenometem se ho nedaří vyprostit ze spárů zlé tety Zimy. 
Mám z toho osypky a tik v oku. Depresi, schízu. Na co si vzpomenete, to z toho budu mít. Za příplatek, samozřejmě.

Po malé přestávce, kterou jsem si naordinovala minulý rok, se opět navléknu do pláště, nasadím si čepičku s křížem, nalepím si vousy a půjdu dělat dětem radost. No řekněte, nezasloužila bych si Nobelovu cenu? Většina stejnověkých se opije, zfetuje a zakončí to na záchytce. Já nakoupím bonbony a budu se mile usmívat a nabádat děti k tomu, aby poslouchaly svoje rodiče. Nechlastaly, nefetovaly a spaly zásadně doma, ne na záchytkách.
A je mi vážně fuk, že Mikuláš nemá prsa, sto šedesát centimetrů a určitě si nezpívá, že sex je náš.

A Otmar? Ten se má pořád strašně fajn.

Ždibet vánoční idyly.

3. prosince 2010 v 19:21 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Ubila jsem mamá argumenty, vykašlala se na všechny chřipky světa, zabalila Jarmilu a vydala se lapat trochu té vánoční atmosféry. Jedno je fakt, světýlka, trhy a vánoční stromeček z lidí udělaj úchylně usměvavý stvoření, co vám dokonce ochotně uhnou z cesty, když zrovna očividně pospícháte. Vivat Vánoce!

P.S.: Omluvte mdlou kvalitu. Já i Jarmila jsme přeci jen stále nemocné!

Zima jako v prdeli?

1. prosince 2010 v 12:06 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Od té doby, co rtuť teploměru poprvé klesla pod dvacet stupňů, intenzivně dumám nad tím, proč se vlastně říká, že je zima jako v prdeli? Pokud vím, v lidském zadku naměříme konstantní teplotu mezi šestatřiceti a sedmatřiceti stupni, což považuji za víc než příjemné. Upřímně řečeno, kdyby to bylo jen trochu fyziologicky možné, nejspíš bych se do toho svého bez rozmyslu nastěhovala, neboť ten hnus co je venku za okny, odmítám nadále snášet. 
Je to stejné jako potící se prase. Hodně lidí se potí jako prase, avšak to že se prase vůbec nepotí, protože postrádá potní žlázy, zůstává ignorováno. Jak k tomu takové prase přijde?
Takže, moji milí. Od této chvíle bude venku zima jako v prdeli hada, co se uložil k zimnímu spánku a potit se můžete pouze jako geneticky degenerovaná prasata, kterým se, světe div se, vyvinuly potní žlázy.

Snažila jsem se být statečná a nakopat rýmě a kašli díry, avšak když se k nim přidala teplota a dokola se opakující měsíční cyklus, hodila jsem na všechno bobek a válím si doma šunky. Jen včera jsem neměla to srdce zmeškat somatologii. Erytrocyty, aglutinogeny, aglutininy a jiní jim podobní by byli zklamaní, kdybych si z nich nenapsala test. A mezi námi děvčaty, stát půl metru od Vepříka a potit se pod tíhou jeho otázek (což je obvyklá procedura, kterou zažije každý ulejvák, co nepsal test), po tom zrovinka netoužím. 

Nemohu se nezmínit o mé počínající depresi z plynoucího času. Už je zase prosinec. A já jsem ták stará! Asi je víc než sentimentální hovořit o zašlém veku v necelých sedmnácti letech, avšak já si opravdu připadám jako padesátnice po menopauze, co má všechno za sebou. Ostatní si užívají svého mládí a já si střádám na rakvičku. Mohlo by mi, prosím, být zase pět? Strašně toužím po tom věřit na Ježíška a střílet žáby kuličkovkou mezi oči!
KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?