Listopad 2010

O sněhu a tak.

28. listopadu 2010 v 22:56 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
sob
V pátek jsem cestou do Brna okouzleně až orgasmicky civěla z okýnka, uspokojovala se pohledem na zasněžené louky a pole, připadala si jako v pohádce a měla vážně hroznou radost, že po půl roce opět vidím ten bílej marast. Nevím, co to se mnou bylo, nejspíš jsem měla nízkou hladinu čokolády v krvi nebo to bylo akutním nedostatkem postelový lásky. Co já vím. Hlavní je, že mě to přešlo a můj stav se vrátil do normálu. Sníh ve mně opět vyvolává jen pocity nenávisti k mé matce, otci, prarodičům a tak dále, že jsem se musela narodit zrovna jim a nehovím si někde v teple u moře se svými tropickými rodiči.

Mám ten dojem, že jestli to takhle půjde dál, zítra se nedostanu ani do školy. Nedělám si iluze, že by sypači aspoň jednou jedinkrát nebyli v zimě překvapeni sněhem a Praha je Praha. Co dodat.
I já si, jako správný Pražan, málem před malou chvílí zbarvila pozadí rozsáhlým hematomem, když jsem si to z vesela štrádovala z Florence a nedávala majzla na zamrzlý chodníky. Naštěstí jsem nepožila žádný alkohol a moje schopnost udržení rovnováhy je na excelentní úrovni. Jsem prostě a jednoduše dobrá, přiznejme si to. 

Vlastně si říkám, že kdybych se do té školy nedostala, nebylo by to vůbec na škodu. Víkendy s mým Milým jsou pro studium somatologie zcela nevhodné a zítřejší test se mi ani omylem nehodí. Kdybych z toho následně neměla výčitky, snad bych se na to i vyprdla. Mám rýmičku a kašílek! Nejsem sice chlap, a tak s největší pravděpodobností neumřu a kdybych chtěla, jistě bych to ve škole zvládla, ale bůh ví, kdy se mi zase naskytne záminka k dovolený. No ne?

Představte si, že mám nakoupené snad všechny dárky, které jsem původně měla v plánu kupovat. Knihu pro Milého, plyšáka pro sestru, kondomy pro K., sklínku pro K., labello pro V., plyšáka pro A. a na dárek pro mamá budu přispívat stokorunou. Hrůzné! Peníze, za které jsem dárky nakoupila byly pro mě. K Vánocům. Měla jsem si za ně koupit něco pro sebe. A já to utratila za druhé. Stárnu.

Ale už bylo dost žvástů. 
Mějte se skvěle a tak dále.
Však to znáte.


Roční výblitníček.

24. listopadu 2010 v 22:19 | E L - D Ý
Pamatujete si, kde jste byli přesně před rokem? Já ano. Válela jsem se na posteli O. a zároveň i na jejím rameni a koukaly jsme na film, neboť jsme to tak dělávaly každý den, jakmile nastala večerka. Tomuhle výblitníčku bylo něco kolem dvou hodin. Dnes je mu přesně rok, a tak prosím ignorujte fakt, že není čtvrtek. Aspoň kvůli němu.
Taky můžete být rádi, že ještě vůbec píšu. Dnes byly třídní schůzky a mamá mě ani nezabila, ani mi nesbalila kufry se slovy, že až se dostanu aspoň na úroveň trepky, můžu se vrátit domů. To je potěšující. Plácala jen něco o tom, že něž něco řeknu, mám si to nechat dvakrát projít hlavou. A tak si nechávám všechno dvakrát projít hlavou, abych se utvrdila v tom, jak dokonale drzé to je a jak pěkně to zní. Hňo, hňo.

Nedělní chvilka "poezie" (která s poezií nemá nic společného).

21. listopadu 2010 v 21:43 | E L - D Ý |  Páté přes deváté
Nedá se říct, že bych si to víkendové smilstvo zrovna užila, avšak přežila jsem, a tak bych nejspíš neměla prskat, že to bylo strašné a k nepřežití. Konec konců, lhala bych, neboť zas tak hrozné to nebylo.
Otec se ožral. Pod obraz. Na to jsme ale všichni zvyklý, neboť to je u něj běžné i bez nutnosti oslavy. Mamá se rovněž opila a ještě našla tu drzost tvrdit mi, že celé odpoledne pije jedno pívo (,,A ne, že do sebe to víno kopneš na ex, podívej, já mám celý odpoledne jedno pívo!" - ,,No, nevypadáš, mami...").
Vlastně se tam ožrali všichni až na mou sestru, koně, tři ovce, tři psi a dvě kočky. Jo a můj postižený bratranec, ten snad taky nepil. Za to házel jednu perlu za druhou.

,,A bábu si měl?" - ,,No, taky jsem měl babičku." - ,,A už je po mrtvici?"

(Na na posteli odpočívající tetu.) ,,Už jsi mrtvá?"

,,A co ta tvoje Hanča?" - (Ukazujíc boule na hrudníku.) ,,Kozy!"

Inu, po třech sklenkách vína mi to přišlo abnormálně vtipné.

Akutní nedostatek postelí.

18. listopadu 2010 v 21:01 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Pravděpodobně vyhlásím čtvrtek za Den psaní blogu. Anebo taky ne, protože povinností bych si psaní znechutila jak to jen jde a to nechci. Že nechci, že ne?
To víte, že jsem měla nutkání psát. Včera, předevčírem i v pondělí, ale prostě tak nějak nemám slinu. Slinu a asi i sílu. Každý den přicházím domů a děkuji Bohu, na kterého zarytě nevěřím, že jsem v autobuse nechcípla na akutní nedostatek měkkých vyhřátých postelí s červeným hroším polštářkem a obřím medvědem v rohu. Náplní mé každodenní činnosti není nic světoborného, vlastně dělám uplný hovno, ale vždycky to tak nějak přijde. Myslím, že mám spavou nemoc; a nemám na mysli zrovna trypanosomiázu, nýbrž tu druhou. Tu, jež prý neexistuje. Jen já jí trpím už přes šestnáct let, což je vážně k vzteku, to mi věřte.

Jinak se mám dobře. V rámci mezí. Neumírám hlady, mám kde spát a když není můj šílený papá doma, tak si pustím topení a mám tu i teplo. Z ničeho nepropadám, ba co víc - maminka je se mnou spokojená! Dnes se usmála, což nad mým/mou indexem/žákovskou neudělala už sakra dlouho. Šance na to, že jednoho dne budu inteligentní, bohatá a ona nebude muset vyžít s důchodem se zase o krok přiblížila. No dobře, asi jí drobet křivdím. Promiň, mami.

A dál? Nic nadpozemského se neděje, když pominu to, že se můj prospěch nevrací do normálních kolejí, a tak zůstávám i nadále abnormálně chytrá. Je to sice krásné, úžasné a povznášející, ale když máte v hlavě jen bandu mozkožroutů, co pošli hlady, nesnesitelně to zavání a zákonitě se to jednoho dne musí zkazit. Chápete?

Zítra odjíždím na rodinou oslavu. Papá slaví jednapadesátiny, dědek jeden. A já zrovna fakt nemám chuť opíjet se, kouřit jednu za druhou a v opilosti pronášet oduševnělé proslovy o beruškách na pouti nebo tak něco. Takže? ...
Spěte sladce.


Hniju, hniješ, hnijeme.

11. listopadu 2010 v 18:10 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
kostra
Chudáček blog jest obrazem svého krutého autora. Taky hnije za živa, stejně jako já, snad je to na něm jen víc vidět. Já byla vždycky mistr pokrytectví, jen se to o mě neví, protože úspěšný pokrytec se pozná tak, že ho za pokrytce nikdo nepovažuje. Možná bych vážně měla začít dělat do politiky. Ovšem na to je ještě čas.

Ve škole je všechno při starém. Stále z ničeho nepropadám, ba naopak se řadím mezi ty lepší průměry třídy a matikářka si o mě myslí, kdo ví jak mi její předmět nejde. Kdepak. Fígl je v tom najít si toho správného souseda. K. matika vždycky šla. Doplňujeme se.
Jen Š., ta bezpáteřní sadistický žížala co nosí vlasy do culíku, plive čím dál víc. Dnes mi řekl, že jsem oprsklá. Řekla jsem mu, že za základy demokratického státu považuji svobodu slova. Tím spíš, když jsem nemluvila k němu ale k A. a on jen drze odposlouchával. Je mi jasné, že se cítil trapně, a proto na mě vyjel. Nejspíš je zvyklý, že se se z jeho culíku každý posadí na zadek a líže mu nehty u placů na nohou. Avšak omlouvat se nebudu. To není můj styl.


Odpoledne jsem s K. byla ve Vinohradské nemocnici za její bábi, která si ve spánku zlomila krček holení kosti (? :D). V nemocnici jsem byla po delší době a znovu mi došlo to, co mi při vyplňování přihlášky na zdravotní školu zřejmě zapadlo do šuplíku mimo moje vědomí. Nemám ráda nemocnice. Měla jsem husí kůži a po zádech se mi bez ostychu proháněly krůpěje potu. A K. na tom není o moc líp. Beze slov jsme procházely tou dlouhou chodbou, kterou lemovaly staré vozíky a pytle s lůžkovinami. Do nosu se mi sápal ten všem známý pach a já chtěla co nejrychleji pryč. 
Budiž, člověk si zvykne na ledacos a pokud v těch lůžkovinách nebudou chlípní doktoři mučit mě, hodlám podstoupit svou protistrachovou kůru. Ale s kanylami na mě nechoďte, z těch já mám panickou hrůzu. To já radši umřu.

Zítra konečně odjíždím za mým M., a tak bude ubohý blog hnít i nadále. Je to ode mne vůči němu ošklivé, obzvlášť, když má ten můj stařík za třináct dní první narozeniny. Tak mu k nim aspoň něco kupte, domluveno?
Aryvederčí. :D


Leničta má vždycky pravdu!

6. listopadu 2010 v 17:31 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Opět jsem měla pravdu. Já mám totiž vždycky pravdu, aby bylo jasno!

Ráno jsem se probudila a po krásném počasí a sluníčku mi zbyly leda včerejší noviny s informací o teplotních rekordech minulých dní. Nicméně celý den se mraky neměly k tomu, aby začaly pršet, a tak jsem si odpoledne zabalila svoje sakypaky s Jarmilou a vypravila se na Vyšehrad. Jen co jsem vylezla z metra, spustil se slejvák. A tak je to se mnou vždycky. 

O bezpáteřních žížalách a tak podobně.

5. listopadu 2010 v 21:09 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Kandidáti na učitele tělocviku by měli povinně dělat psychotesty. Domluvila jsem! Vyučování tohoto předmětu by se totiž jedincům se sklony k sadismu mělo zakázat. Bez výhrad. A nechci slyšet žádné ale! Jsem ještě moc mladá na to, abych nedobrovolně páchala jednou týdně sebevraždu. 
Š. je pro mě obyčejná bezpáteřní žížala, co nosí vlasy do culíku a má ráda latex a utrpení. Druhých, samozřejmě. Po té co jsem ho včera požádala, aby na mě neječel, neboť nejsem jeho manželkou, se mě snažil celé dvě hodiny umučit. A vůbec to nemaskoval! Nakonec ani nevyhlásil konečnou vybíjenou, což ho zachránilo, protože jsem byla ochotna mu za pomoci míče nově vymalovat tělocvičnu jeho vlastním mozkem. Ó ano, jsem zlá.
A vůbec mě celý týden všichni jenom štvali. Asi erekce na slunci nebo co.

Depkopad.

1. listopadu 2010 v 20:14 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
krtek, se kterým budu hrát prší o žížaly
Víte co? Mám nesmírnou chuť dát povrchu zemskýmu jedno pěkně dojemný sbohem a zahrabat se někam pod zem, kde bych si v klidu hrála s krtkama prší o žížaly. Vážně. Listopad je pěkně na prd a vždycky mi sebere poslední zbytky nadhledu a splácá z mého Já sentimentální klubko sraček. Doslova. Až se stanu presidentkou ÚESÁ nebo nástupcem Usáma bin Ládina, tak ho zruším. Po říjnu nastane prosinec, a když o Vánocích na každém rohu nepotkám osmnáct stánků tyranů zvířátek, budu šťastná až do alelůja.

Taky to jejich hejblátkování s časem by se mělo kategoricky zakázat. Člověk si už nějakej ten pátek zvyká, že vstává za tmy a domů chodí v jakž takž přiměřeném světle a najednou ejhle! Ráno vstanete a v rozespání z přebytku světla dostanete stres, že jste zaspali a přijdete o matematiku, kterou ze srdce "zbožňujete" a její zmeškání by vás mohlo stát život; v nejlepším případě jen mozkovou příhodu. 
Snad ani nemusím popisovat, jak "SKVĚLE" se cítíte, když zjistíte, že o matiku nepřijdete, neb se jedná o pouhý posun času a vaší dočasnou degeneraci mozku. Avšak zítra už bych mohla zaspat doopravdy, protože pokud se nevyhnu čtvrtletní práci z matematiky, zkazím si onu krásnou jedničku, která mi z ní momentálně vychází. A to přeci nechci, že ne?
KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?