Říjen 2010

Podzimní.

29. října 2010 v 18:27 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
list
Možná má i podzim něco do sebe. To ale neznamená, že ho přestanu nenávidět! :D


Dvacátýho pátýho.

25. října 2010 v 20:41 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
podzim
Helóu.

Mám jediné štěstí, že zítra udělám své trapitelské škole pá pá. Jsem nevyspalá. Ráno sotva šourám nohy a dokonce mi ani nevadí, že je všude kolem tma a když nepoběžím víc jak stovkou za hodinu, určitě mě přepadnou. Odpoledne vyčerpávám své poslední zbytky síly a tvářím se jak právě vyzvracená bageta, která se směje i tomu, co v žádném případě nemělo bejt vtipný. No a večer si mě snad ani nepřejte vidět - přepadení v šeru se nebojím, neboť všichni úchylové v okolí se děsí toho, že přepadnu já je. 
Můžu spát kde chci a jak dlouho chci, ovšem nikdy nebudu mít dost. Stále si budu připadat jako po týdnu nepřetržitýho sexu. Bohužel bez blaženého pocitu. Jsem tragéd. 

Poté, co Šrajbřík k mému jménu připojil za jedna, jsem pociťovala nezkrotnou touhu přestat ho nazývat Vepříkem (a že tak na fotce zadní strany učebnice opravdu vypadá!) a zulíbat mu všechny nohy; bez ohledu na to, kolik jich ten mimozemšťan má. I kdyby to měl být sebevětší blivajz! Naštěstí mé touhy po nedlouhé chvíli pohotově poslal ke dnu, když prohlásil, že si zítra napíšeme z kostí lebky, hrudníku, žeber a páteře. To jsem naopak měla touhu rozkopat mu temporomandibulární kloub, aby ten šašek už jednou pro vždy zavřel, ehm, svá ústa.

Pozítří se zabalím a vrátím se zpět ke svému Milému, abych mu mohla zahřívat peřiny až do další neděle. :)
A pozor, vážení, domů nepojedu sama! Hodlám si sem dovézt Antonínu, do které jsem se beznadějně zamilovala včera odpoledne ve zverimexu. Potkana si vykřičím, i kdyby mě to mělo stát moje tonsilly. Na výzo mi vychází skoro samé jedničky, mami!

Držte mi palce a mějte se tak, aby se na vás Ježíšek taky nevysral.



O kofile a ječném zrně.

21. října 2010 v 20:16 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Ejba
Naděje na lepší zítřky a slibnou kariéru mluvícího buldoka se rozplynula jako horká pára nad hrncem a já se musím spokojit s prachobyčejným ječným zrnem a pofidérní mastičkou, která zahnala poslední zbytky mého zraku, ty které dokázaly odolávat nateklému víčku, na útěk. Ale co, pořád mám ještě jedno funkční oko, ni? 
Vyšetření bylo vskutku zajímavé. Opět jsem musela upozorňovat, že jsem nepřišla kvůli tomu, že by mě rajcovala doktorská bílá a smrad čekárny, ale protože mě to opravdu bolí a když se na to sahá, není to zrovna žůžo labůžo. Otočím vám víčko, ano? Bude to nepříjemné. - Jo, ale neutrhněte mi ho.
Na noc jsem si oko namatlala a přelepila. Právě kolem procházela mamá a v záchvatu smíchu ze sebe vyblekotala, že vypadám jako jednookej Ježíšek. Nojo, hlavně, že je to hrozná sranda.

Taky jsem konečně dostala známku za mou muší slohovou práci
Po přečtení se pančitelová netvářila vůbec nadšeně jen prohodila, že se má třída rozhodnout, jak by mě ohodnotila a odešla pryč. Když se vrátila, zavolala si mě k sobě. Přísahám bohu, že její výraz naznačoval, že mi hodlá vytrhat vlasy, vytahat mě za uši nebo mi dát symbolický pohlavek, ovšem jakmile jsem se k ní nejistým krokem dohrabala, vytáhla si s kapsy Kofilu a celá vysmátá mi jí strčila, že se zasloužím nejen jedničku s hvězdičkou, ale i nějakou sladší odměnu. Byla jsem celá na měkko , že mi odešla koupit do automatu čokoládovou tyčinku.

Jsem ráda, že je zítra pátek. Na jednu stranu mám pocit, že tento týden utekl tak rychle, že snad ani nebyl, avšak když si promítnu den po dni, bylo to všechno sakra dlouhý. Těším se na víkend a na pořádný spaní. Vyspím se o to líp, že budu po delší době usínat v náručí mého M. ♥

Vy se tu mějte, jak je libo. :)


Gravitace.

20. října 2010 v 21:07 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Vypadám, jako by mi někdo ubalil pěknou ránu přes oko. Ovšem bez monoklu, což je škoda, protože tak by to vypadalo mnohem reálněji! Víčko mi plandá kamsi dolů tak, že přes něj ani moc nevidím a vážně nemám tušení, proč to ten zmetek vlastně dělá. Holt gravitace je sviňa.
Včera ráno jsem měla dojem, že je to jen špatnou řasou, která vypadne a bude to zase oukej. Jenže když jsem se dnes spatřila v zrcadle, došlo mi, že jsem řasy obviňovala neprávem. Zítra odpoledne s tím půjdu na oční. Jen aby mi neřekli, že se měním v buldoka. 

Žižkov
Zde vidíte důkaz o tom, že je Země kulatá a žižkovský vysílač není křivý, jen ho fotí lidé, co fotit neumí.

Jsem šťastná jako parazitický savý hmyz, že mám onen odporný test ze som(r)árny konečně za sebou. Bylo to fakt hrozný drama a měla jsem pocit, že omdlím, když Šrajbřík rozdával papíry. Nakonec nám dal jen čtyři otázky. Popis transportního systému buňky mám z poloviny, zbytek jsem samou nervozitou zapomněla. Vše co vím o chrupavce jsem sepsala na půl strany á čtyři, a tak doufám, že s mými knižními znalostmi bude spokojen. Výpočet dědičnosti krevních skupin jsem ještě nestačila pochopit, a proto jsem se tvářila, že si na lavici kreslím hlemýždě a přitom nenápadně opisovala z lavice tahák, který mi napsala K. Já jí za odměnu nadiktovala půl á čtyřky o tkáních. Poslední otázkou byla nervová soustava, kterou jsem popsala dokonale. Tak nevím, čtyřku by mi dát mohl, ne? :D

Na schůzi ohledně maturitního plesu jsem nakonec hodila velkej bobek a odtáhla domů. E. to vzala za mě, po tom co jsem na ní půlhodiny dělala psí oči a tvářila se jako hroznej chudáček, kterej na takové věci nemá čas. Třídní mě zítra zabije, ale aspoň si to o mé zodpovědnosti ještě rozmyslí, řekne že jsem k ničemu a zbaví mě funkce předsedy. Hohó, to bylo geniální!

Žijte sladce a bez cukrovky.


Somatologické (ne)znalosti.

18. října 2010 v 21:55 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Nejspíš bych měla otevřít svůj odporně modrý sešit somatologie a při otupělém pročítání něčeho, co ve skutečnosti vlastně ani nečtu přemítat nad tím, proč mají lékárny otevřeno jen do půl sedmé. Asi bych měla, ale na druhou stranu já i můj mozek víme, že to nemá vůbec žádnej smysl. Až potkám pana Neurona s jedním neuritem (v jehož středu je samozřejmě všem známý axon) a spoustou bohatě větvených dendritů, jak si to štráduje vzruchovým obloukem (v jehož středu je mozek či mícha), který díky myelinové pochvě zdolá rychleji něž obvykle, zeptám se ho jak se má a řeknu mu, ať pozdravuje slečnu osifikaci a strejčka Myocyta. 
Myslím, že budu vymýšlet pohádky podle svých somatologických (ne)znalostí. Mohlo by to mít fakt úspěch.

V pátek jsem byla zvolena předsedou třídy (o mně beze mne), a tak mě vážně strašně štve, že jsem nebyla přítomna a nemohla se bránit. Stále jsem doufala, že to třídní vetuje, neboť opravdu nezapadám do jejích povahových tabulek, co se tohoto postu týče:

× Reprezentativní vzhled - NE.
× Spisovný slovník - NE.
× Slušné vystupování × NO JASNĚ, VOLE!
× Autorita × LEDA U AUTÍČKA NA DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ. 
× Umění zachovat si chladnou hlavu - NIKOLIV.
× Zodpovědnost - COŽE TO?
× Umění prosadit si názor - ZA POMOCI PĚSTÍ OBSTOJNÉ.
× Tolerance - NA BODU MRAZU.
× Ostatní vlastnosti potřebné k vykonávání této funkce - ŠKODA MLUVIT.

Bohužel tak pravděpodobně neučinila, protože na mě dnes vybafla, že jí budu ve středu doprovázet na jakési pofidérní zasedání ohledně maturitního a imatrikulačního plesu. Je až v březnu, nač ten shon? Asi vyjevím svůj názor, že to moc hrotí a já nemám na zbytečné řeči čas.

Ve škole to začínám milovat čím dál víc. A. mi dnes řekla, že žije jen díky mě a babička K. spadla do topení. A já potřebovala kapesníčky, protože jsem si slzami smíchu absolutně rozmazala obličej, který jsem si ráno namalovala na svůj xicht.

Epitely a chondrocyty volají.
Už jdu, miláčkové!

Mějte klidnou a ničím nerušenou noc. :)


Čičinka.

16. října 2010 v 19:41 | E L - D Ý |  Fleky nejen na papíře
A máme tu další z patlanic. Tentokrát je věnována Kuželce, která si ji včera vyškemrala. :D 


Čistokrevná Beáta.

15. října 2010 v 16:21 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Beáta
Aby bylo jasno, Wiblur není žádnej Wilbur, ale čistokrevná Beáta. Zjistila jsem to ve středu odpoledne, když jsem tu malou mrchu nalákala na tvaroh a násilím jí dala ocas na stranu. Povedlo se mi to asi na třicátý pokus, takže měli všichni dost času na to, aby si mě vyfotili. Asi mě zavřou.
Ačkoli se Beáta ve středu tvářila, že když už jsme u těch intimností můžeme být kámošky, další dny už na mě kašlala a tvářila se ublíženě. Za šišku salámu a nádobku tvarohu se mnou nehodlá prohodit jedinej vstřícnej pohled. I když - já bych asi taky nechtěla mít nic společnýho s někým, kdo by mi hned ze startu roztahoval nohy.

Moje maturitní prázdniny se pomalu krátí, za to ze stránek samostudia tak nějak vůbec neubylo. V pondělí jsem si řekla zítra, v úterý že ve čtvrtek a už včera bylo pozdě. Neustále se snažím dělat všemožné záživné a velepotřebné činnosti, abych měla sama pro sebe výmluvu, proč jsem se na to jednoduše vysrala. Ale já si to všechno zítra udělám, slibuju! Zítra jo.
Nejvíc mě děsí somatologie, nečekaně. Před čtrnácti dny nás pan učitel vzal na milost, a tak píšeme až v pondělí. Každý by mu líbal ruce, kdyby to nemělo jeden háček - dalších osm stránek k učení navrch. Gratulujeme!

Co nevidět přijede má milovaná mamá a doveze mi poživatelné jídlo. Už se nebudu muset ráno krmit suchými rohlíky, odpoledne hranolky a večer vajíčky, jak tomu bylo celý týden. Myslím, že jsem se na ní nikdy netěšila víc.

Ve vitrínce.

14. října 2010 v 23:34 | E L - D Ý
hřbitov


Větrníky.

14. října 2010 v 9:36 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Vím, že jsem vám je slibovala už v pondělí a nebudu se vymlouvat na nedostatek času, zkrátka mě nebaví čekat, než se obrázky uloží do galerie. Zdejší rychlost internetu by překonal i vyschlej šnek, a tak se na to musím dobře vyspat, aby nehrozilo, že si rozbiji noutbuk. :D

Větrníky
Větrníky - kopec, na kterém nikdy nepřestane foukat vítr.


Sláva nazdar výletu.

11. října 2010 v 16:06 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Po osmi hodinách cestování jsem se konečně rozhodla, kde hodlám strávit zbytek týdne a dostala se na místo určení. Jsem strašně nerozhodný člověk. Kdyby ovšem bylo opravdu jen na mě, zůstala bych v Brně u svého Milovaného. Škoda, že to nešlo. :(

Víkend byl akčnější, než obvykle víkendy bývají, což se mým nohám zrovna moc nehodilo. Po čtvrteční dvouhodinovce tělocviku jsem chodila jako s krokodýlem s otevřenou tlamou v zadku a M. se mi v pátek cestou do drogerie posmíval. Po zažitých dvou hodinách s naším tělocvikářem už by se jistě nesmál!
V sobotu jsme sekali dříví, M. si vyzkoušel svou novou motorovou pilu (kterou má očividně radši než mě! :D) a po obědě se vydali na Větrník. Nohy mě zradily a bolely snad ještě víc, než v pátek, ale cesta stála za to. Sice jsme oněch deset kilometrů šli půl dne, ale o to víc jsme si to užili. :) Mám pro vás spoustu fotek, byť podzimních, ale líbí se mi. Holt se podzimu ještě nějaký ten měsíc nevyvaruji.
Neděle už byla díky bohu více odpočinková. Domů jsem se vracela "až" dnes ráno. 

Momentálně se nacházím na chatě. Možná se divíte, co tu dělám. Nejsem jista, zda jsem se zmiňovala, že mám celý týden maturitní prázdniny. Vlastně bych v pátek měla jít do školy, ale na tři hodiny se mi to zdá zhola zbytečné. No řekněte, není to k ničemu?
Majda, naše-nenaše chatová čičina, přivedla do staré stodoly svoje malé kotě. Je to takovej malinkej chlupatej bobek, trošku připomíná ledního medvídka nebílé barvy. Ještě je plaché a moc se nedá hladit, ale však já si ho/ji vycvičím! Hned jak se rozkouká, zjistím, co je zač a pojmenuji to! Chlapec bude Wilbur, a kdyby to náhodou bylo děvčátko, dostane jméno Beáta. :)


V nose.

7. října 2010 v 20:39 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Seznamte se s mou nejnovější slohovou prací. Téma zadané nebylo, měli jsme se řídit mým obrázkem pasoucích se koní, který byl nakreslený na tabuli. Co mě napadá, když vidím pasoucí se koně, o tom si přečtěte sami. 


Podzim, únava a melancholie.

6. října 2010 v 23:15 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Co obvykle děláváte, když nemůžete spát? 
Já si ohřívám mléko. Nebo si dám kafe. Ať už to zní jakkoliv divně, kafe mě většinou uspává. To proto, že je teplé a mě všechno teplé dokáže dokonale unavit. Jenže tentokrát mléko zklamalo, a to jsem ho měla skoro litr. Žádná únava, za to mi je pěkně špatně.
Taky jsem si zkusila pustit Heryho Potra šestku. Řekla jsem si, že nudnější film těžko najdu a určitě u něj do pěti minut usnu jako miminko. Chyba lávky. Dokoukala jsem ho až do konce a třikrát u něj brečela. Musím si někam zapsat, že na Heryho nemám koukat, když mám jahodové dny. 
Mojí poslední nadějí je psaní. Je zhasnuto, všude černá tma, jen monitor noutbuku mi svítí do xichtu tím svým protivným světlem, z čehož mě po pár minutách jistě začnou pálit oči a já budu mít potřebu je zavřít. Pak se odporoučím do postele a budu sladce spinkat, dokud mi o půl šesté nezazvoní budík a já nezačnu nenávidět svět.
A když nepomůže ani tohle, přepadnu zítra lékárnu a se sladkým úsměvem a nožem v ruce poprosím lékárnici o nějaká účinná hypnotika. :)

Škola je podezřelá a podezřele mi to v ní jde. Přišla jsem na to, že když se nedaří ostatním, tak se daří mně, ale spíš to bude paranoia. Každopádně je to divné.
Dostala jsem čtyřku z matematiky. Pokud se divíte, proč tedy mluvím o tom, že se mi ve škole daří, tak vězte, že čtyřka je pro mne úspěch. Každopádně jsem si jí ještě tutéž hodinu opravila krásou jedničkou. Jedničkou! Z matematiky jsem jedničku nedostala... asi tak rok.
Ještě ten den jsem slízla jedničku s hvězdičkou z dějepisu za test napsaný na plný počet bodů.
Největší bomba ale přišla až dnes. Byla jsem zkoušená z latiny. Sic jsem málem prodělala nervové zhroucení a pozvracela lavice, ale dostala jsem pochvalu a jedničku. Sama ještě nechápu, odkud jsem všechna ta latinská slovíčka a gramatiku tahala, protože já latinu neviděla ani z vlaku. Možná pět minut o přestávce, ale onen vlak jel zatraceně rychle.
Asi se začnu učit.

(A)Lenka v říši divů.

3. října 2010 v 19:03 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
buňka
Vážně by mohlo začít sněžit. Docela se na tu kouzelnou atmosféru, kdy napadne první sníh, těším. Vždycky mám sto chutí vzít si sáňky a chovat se jako malej capart. A navíc, bílá je přeci jen příjemnější než hniloba a šeď, které je za okny habaděj. V Praze se sice o bílém sněhu nikdy moc mluvit nedá, ale co. Odnaučím se náročnosti.
Myslím, že si zítra vytáhnu ze skříně můj teplý kabát, protože ráno mrznu i v mikině a vestě. Taky bych si z chaty měla dovézt boty na zimu. Moje ošlapaný tenisky sice nadevše miluji, ale po tom, co jsem si jejich podrážku a málem i nohu probodla tyčí, co trčela ze země, jsou děravé a na zimu nepraktické. Fňuk.

Ponořena do sešitu somatologie, připadám si trochu jako (A)Lenka v říši divů. A to jsem se na tuhle vědu obzvlášť těšila, protože lidské tělo mě vždycky fascinovalo, tedy hlavně zevnitř. Jenže - když na ní chytnete samolibého sebestředného kreténa, který umí jen tři hodiny v kuse diktovat a na všechny otázky odpoví, že to máte vědět, začnete se mlátit do hlavy, kam jste to proboha vlezli.
Endoplasmatická retikula, epitely, genotypy s fenotypama a dědičnost krevních skupin mi říkají tím méně, čím častěji si ty voloviny pročítám a snažím vtlouct do hlavy. Kdyby toho aspoň nebylo tolik. Kdybych to aspoň chápala. KDYBY pes nechcal, doběhl by dál! Sbohem, mé sladké postoupení do druhého ročníku.

Držte mi palce a mějte se lépe nežli já.


Prvního října dva tisíce deset.

1. října 2010 v 21:55 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
pampeliška
Důkaz o tom, že jsem stále mezi živými mám v plánu napsat již druhým dnem, jenže energie a slina mi k tomu jaksi chyběly. Oboje mi chybí i dnes, snad v ještě větší míře něž kdykoliv jindy, ale znáte to, to nutkání, tu závislost, ne? 
Škola ze mě vysává všechno dále použitelný i to nepoužitelný a rezervy většinou vyčerpám cestou domů v přeplněném autobuse. Dokonale jsem si zajela do stařičkých školních stereotypních kolejí. Vstanu o půl šesté, zanadávám si, obléknu se, v půl sedmé vypadnu, v půl osmé jsem u školy, odsedím si svých osm hodin za trest, odplazím se na autobus a mezi čtvrtou a pátou jsem doma. A tak každý den až do zblbnutí. Nejvíc mě mrzí, že to odnáší můj nejmilovanější M. ♥ On prostě nemůže být chlap, tak obětaví chlapi neexistujou. Budu si to muset zkontrolovat!

Moje školní výsledky jsou pro mamá prozatím uspokojivé. Šest jedniček, dvě dvojky a jedna trojka (za nejlepší práci ve třídě :D) se jí zdají být poměrně dobré. 
Všechny jedničky plus jednu dvojku mám jen z češtiny. Paní učitelka Š. si mě velmi oblíbila, a tak jsem u tabule pečená vařená. Když mě dnes opět vyvolala, musela jsem se osočovat, že už mám od ní pět jedniček a další nechci. Nicméně mi to bylo houby platné a dostala jsem šestou. 
Mé uspokojivé výsledky jistě pominou s nástupem pondělí, kdy mě po třech týdnech čeká další somatologie a s ní i test z 13 á čtyřek. Pardón, ale já nejsem žádný extra výkonný naučsetovač naspamětníkový, maminko.

Venku je poslední dobou podle a zdá se mi, že ubývá objektů pro mou Jarmilu. Zájem v hnijících rostlinných tělech ani jedna z nás nemá a fotit depresivní rozmáčenou přírodu mi taky nepřijde zrovna sexy. To je tedy situace. Mohlo by začít sněžit. Vyfotila bych si mého prvního letošního huhulála a rozbila třídní hlavu ledovkou.

Půjdu spát.
Dobrou. :)

KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?