Srpen 2010

September? Yuck!

31. srpna 2010 v 16:52 | E L - D Ý |  Páté přes deváté
batoh
Pravděpodobně mě po delší době navštívila slečna Spavá. Nevybrala si moc dobrou dobu, vzhledem k tomu, že zítra začíná škola a já budu muset vstávat o tři čtvrtě na šest. Každý den. Probůh, musím si odvyknout usínání po půlnoci.
Ani nevím, jestli mě zítra v té škole čekají. Jestli se mnou vážně počítají, jako já počítám s nimi. Hlodá mě pocit, že jsem něco neudělala, že jsem na něco zapomněla a že i přes to, že mě přijali, se mnou zkrátka nepočítají. Anebo počítají, ale určitě jsem něco zpackala a budu kvůli tomu mít hned ze startu problémy. A já nemám ráda problémy, a už vůbec ne hned ze startu.

Počasí posledního prázdninového dne mě hluboce zklamalo. Od rána jen prší a je vážně strašná zima. Dopoledne jsem nesla mamá do práce telefon, který si zapomněla doma a skoro jsem zmrzla. Nemůžu najít dlouhé kalhoty, nevím, kam se poděly! Vážně si musím pořídit prášky na alergii, včera i dnes jsem byla celá osypaná. Zima blbá!

Jo, mimochodem. To vpravo je onen můj nový batoh. Otec o něm včera řekl, že vypadá strašně zašle a M. se hrozně divil, že se na něm vyskytuje růžová. No jo, no. Lepší, než nosit na zádech Heryho Potra. 

Mám v sobě šíleně smíšené pocity a žaludek na vodě. Nechce se mi tam, věříte? Nejradši bych zítra cestou tam zabloudila. Nejspíš do zahraničí, asi na Sejšely. :D 
Pravděpodobně si to všechno maluju moc černě a nakonec to nebude zas takovej brak a hrůza, ale nikdy nevíte, co vás čeká. Právě nevědomost si se mnou posledních pár dní pěkně pohrává. Hlavou se mi honí samé co když, co kdyby, co asi a stahuje se mi hruď. Jsem šíleně sentimentální.

Měla bych tu pro vás pár fotek. Především z nedělní procházky s M. a Britou. Šli jsme krást kukurku. :)

22:22

30. srpna 2010 v 22:22 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
škola
Ačkoli mi víčka padají únavou, nemohu jít spát. Já nechci spát! Zítra se probudím a řeknu si: Právě jsi promarnila x hodin hloupým spánkem. X hodin z posledních prázdninových dní, ty tele jedno blbý!
Myslím, že podobné výčitky bych opravdu měla. A taky tuším, že je opravdu mít budu, neboť do hodiny jsem tuhá jako nanuk v mrazáku. Na to, moji drahouškové, vsaďte krk.
No tak, El, smiř se s tím. A pokud to nezvládneš, skoč taky pod metro, ať z toho tvýho odchodu maj lidi aspoň nějakej požitek, když už nám na tom světě po sobě zanecháš absolutní nic. 

Pořídila jsem si nový školní batoh za devět stovek. Nemám z toho výčitky svědomí, neboť ty peníze nebyly moje a za "cizí" se sakra dobře nakupuje. Cokoliv. Má matka z toho nejspíš výčitky svědomí má, ale to už není můj problém. Dlouho jsem ji přesvědčovala o tom, že tento batoh má v sobě jediný dost prostoru na všechny učebnice a sešity, které v něm budu den co den otrocky tahat. Všechny batohy byly samozřejmě stejně velké, ale máma neměla brýle, a tak je Jáchym můj. Jo, občas i lžu, ale když já ho tak chtěla! No, znáte děcka, ne?
Krom tužek, pera, gumy, barevných propisek a dalších věciček od M. jsem si ještě pořídila (za matčiny penízky) pravítka různých patvarů a sešítek. Musím si ho nadepsat jako diář. Obyčejný školní diář totiž není nikde k sehnání. Jak si můžou vůbec dovolit nemít tak důležitou věc? Chm, kam ten svět spěje.


Ty bicí! To všechno! Chcu, aby mi jí zahráli na pohřbu.

Poslechněte si něco málo z Leničty repertoáru a
taky mazejte spát, ať v tom nejsem sama!


29. 8. // Včerejší výlet na Špilberk

29. srpna 2010 v 10:50 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Včera jsem vytáhla M. do Brna. Chtěla jsem využít posledního prázdninového víkendu a plně nabité Jarmily, a taky se mi vůbec nechtělo sedět doma. Ale abych dlouho nezdržovala, tak radši popojedem. :)

Špilberk

Doufám, ...

27. srpna 2010 v 8:27 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
východ slunce
... že po každé bouři zase vyjde slunce.

Snad mě cestou na autobusové nádraží (ne)přejede auto. Nevím, v co mám doufat víc.

Mějte se ty tři dny krásně.
Já se (možná) vrátím!


Dvacátého šestého srpna.

26. srpna 2010 v 19:24 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
kostra
Varuji vás předem: Nečtěte to. 

Při dnešní procházce s Bíbou jsem si všimla, že začíná odkvétat i druhá generace pampelišek, což znamená jediné - léto je v hajzlu. Jo, přesně tam, milí zlatí. 
Já nechci podzim. Nesnáším to zpropadený roční období víc než kterýkoliv jiný. Víc než zimu! Nesnáším jeho barevné listy, nesnáším umírající přírodu, nesnáším jeho chladný déšť a bouřky, nesnáším brzké stmívání a procitnutí za tmy, všudypřítomnou hnilobu a chlad, ponuré obličeje chodců, černé a tmavohnědé kabáty - nesnáším TO všechno. Pomalu chcípající příroda není hezká a romantická ani trochu. Ani omylem. Ani v případě největší chyby v Metriksu, jasný?! 

Nechci do školy. Nenávidím změny - nové lidi, nové výzvy, problémy... neumím se k tomu postavit. Nikdy jsem to neuměla. Překonávat sama sebe nikdy nebylo nic pro mě. Lidi mě znají jako drzou holku co si nejde pro urážku daleko a umí v tom chodit. Jako holku, která se nebojí. Ale já taková nejsem, já mám strach. Jsem pokrytec.

Opravdu laškuji s myšlenkou, že se z Brna nevrátím. Samozřejmě jen laškuji, protože se to vymyká všem formám reality. Co bych asi tak dělala?
Baví mě vymýšlet co by a kdyby, přemítat si nejrůznější scénáře, bádat nad tím, co bych udělala, ale nic nemá skutečný základ. Vrátím se a půjdu tam. Budu ztracená, budu nepříjemná a zlá, budu taková, jaká doopravdy jsem.

Mají ještě někde otevřeno? Potřebuju čokoládu.


Při západu slunce, chytla Ejba sumce.

25. srpna 2010 v 23:18 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Západy slunce focené z jednoho z milionu pražských paneláků jsou sice bezduché a krajně neromantické, ale než bych odjela někam k lesům, Oskar by byl kdesi v pryč.

západ slunce

Německý boxer.

25. srpna 2010 v 15:10 | E L - D Ý |  Fleky nejen na papíře
Seznamte se s Frenkým. O takovém psisku si můžu nechat zdát, a tak jsem si ho alespoň napatlala na papír.


Dvacátého pátého srpna (áááá).

25. srpna 2010 v 10:03 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Rozhodla jsem se udělat si k snídani míchaná vajíčka, ale pak začala podivně zavánět, takže jsem bez snídaně. Nefunguje mi jedno sluchátko a hudba linoucí se z druhého je nedostačující. Nejde mi ořezat tužka. Nefunguje mi empétrojika. Ztratila jsem prstýnek. Otec přišel domů. Za týden začíná škola. Ach, to je zase den.
sad finger
Včera jsem si málem uřízla prst. Nevšimla jsem si, že krájím chleba nožem s čepelemi na obou stranách a že onen nůž držím za jednu z čepelí. A tak si tak krájím a najednou koukám, že se nůž neprokousává jen chlebem, ale i mým prstem. Nůž od krve, chleba od krve, prst od krve a bylo po večeři. Asi mi není souzeno jíst. No ano, nepotřebuji to.

Jedinou pozitivní věcí je, že mi otec donesl páteční jízdenku do B. Ze správného místa na správné místo, se správním datumem a souhlasícím časem. A ještě mi dal sto padesát korun. No, nepřetrhl se, ale lepší, než nic. Stejně je neprohýřím za čokolády, musím si koupit šampon a něco normálního k pití. Ty "minerální vody" za tři koruny se nedají pít.
V pondělí se od M. už nevrátím. A ne a ne a NE! Do žádné školy nejdu. Budu s ním už na vždy! A s policií se klidně budu prát. Mám své tělo a nebojím se ho použít.

Zvednu se a půjdu si do obchodu pro ten šampon. A taky pro pití a možná i čokoládu. Když se člověk proplétá regálama a má v kapse přebytek mincí, který ho zatraceně tížej, je těžký odolat. Já odolám jen málo kdy. Myslíte, že existuje něco jako léčebna pro závislé na čokoládě? Nebo pro závislé na utrácení peněz?

Dolů se ani nedívejte, není tam nic, co by jste neviděli jinde. :D


Od zámku až po kocoura.

23. srpna 2010 v 17:44 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Aneb výlet do Průhonického parku za doprovodu Pavla

Fotila jsem jako vzteklá, ale zmenšovat a vkládat všechny se mi nechtělo. A vás by nebavilo všechno prohlížet. Vybrala jsem jich tedy jen "pár". 


Dvacátého druhého srpna.

22. srpna 2010 v 16:38 | E L - D Ý |  Páté přes deváté
Nakonec jsme s M. z chaty odjeli opravdu do bytu v P. Po příjezdu bratrance, jeho ženy a jejich pěti ostravských kamarádů jsem se rozhoupala a M. poprosila, jestli bychom nemohli víkend strávit doma. Podržkýbla jsem dělat opravdu nehodlala. V jedenáct večer jsme stáli na prázdném sídlišti před panelákem.
V sobotu odpoledne jsme byli bruslit v Braníku. M. se ale rozbila jedna z mých stařičkých kolečkových bruslí, a tak jsme si to za chvilku pádili zpátky domů. Jen díky tomu nemám nic zlomené a skončila jsem pouze s naraženým kolenem. 
Poté, co jsme zdokumentovali UFO, jsme se rozhodli, že si uděláme procházku noční Prahou. Bohužel jsme si stihli projít jen Václavské náměstí plné podivných individuí a policistů a ještě Staromák, kde bylo snad víc lidí než za dne. Tlačil nás čas, byla skoro půlnoc a chtěli jsme stihnout poslední metro. Už tak jsme byli oba unavení a šlapat z Václaváku až domů se nám nechtělo. Jen tak tak jsme stihli poslední autobus. :)
Dnes už jsme se do žádných akcí nepouštěli. M. před chvíli odjel domů a v pátek ho odjíždím přepadnout já. Ale pšt, maminka to ještě neví!

A teď pár fotek. Jak z chaty, tak z noční Prahy. :)


Vyfotila jsem UFO?

21. srpna 2010 v 21:50 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Přibližně před patnácti minutami jsem sebrala fotoaparát a šla si z okna vyfotit měsíc. Mimo měsíce jsem na výsledné fotce objevila ještě něco. Otázkou je co?

?

Labutí jezero.

21. srpna 2010 v 17:30 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Ba ne, tahle fešanda a fešák jsou z Vltavy. :)

labuť

Dvacátého srpna, pátek.

20. srpna 2010 v 9:36 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
(Omluvte případné chyby, vstala jsem před deseti minutami!)

Rozhodla jsem se, že budu chodit spát kolem třetí ráno a vstávat v sedm. To abych si zvykla na ničivé spánkové deficity, které mě od prvního září čekají a taky, abych  si co nejvíc prodloužila poslední týden prázdnin. Zní to hrozně, poslední týden... kategoricky to odmítám. Nebudu si kupovat žádný blbý pero a pastelky, ani kružítko z Alberta za čtyřicet korun, co se po týdnu rozbije a nejde s ním narýsovat ani čtverec, natož kruh. Koupím si batoh, ale budu s ním chodit na výlety! Anebo se ním budu kochat z postele při sledování televize. Domluvila jsem.

Čekají mě krušné dny. Už teď nás je v naší chatičce šest, plus tři psi. A dnes přijede bratrancovi tlupa šesti kamarádů. Kdyby navečer neměl přijet M., asi bych si vzala stan a šla umřít strachy do lesa.
Za prvé, první co matka udělá bude, že je pozve ke mně do pokoje, aby se mohli taky pokochat obrázky. Za druhé, bude nás plný barák, což znamená absolutně žádné soukromí. Za třetí, bude tu totální chaos a bordel. Za čtvrté, každý se mě bude ptát, jak se těším do školy. A za páté, každého s takovými otázkami zabiju, bude tu moc krve a všeho moc škodí. Sečteno podtrženo, zabalím si M. a odjedeme do bytu v P., tam budeme mít klid.


Émerika.

18. srpna 2010 v 18:15 | E L - D Ý |  Fleky nejen na papíře
Konečně mám v pokoji zpátky nastěhovaný nábytek. Dnes se po třech dnech vyspím jako člověk a ani si neumíte představit, jak moc se na to těším. Není nic lepšího než vlastní postel s vlastní peřinou a vlastním hroším polštářkem.

Přiznám se bez mučení, že se s Amerikou pěkně flákám a ještě ji nemám dokončenou. Snad mě omlouvá to, že ve finále bude mít asi dvakrát tolik obrázků, než Afrika. Jsem v polovině zdi. Není sice široká, ale za to zatraceně dlouhá. 
Už od včerejška se na mě chodí dívat celá vesnice. Má matka se rozhodla udělat si ze mě výstavní kousek, a tak se dveře netrhnou a každou chvíli mám v pokoji dalšího čumila. Mamá má jistě dojem, že jsem "um" zdědila po ní a musí se chlubit cizím peřím. Vážně o to nestojím, ty rozumbradský babizny mě štvou. 
Nejvíc mě vždy potěší, když zvednou ručku a spustí: ,,Mně se líbí to v rohu." Má tříhodinová práce je to v rohu? Často uvažuji nad tím, jestli máme tak hloupé spoluobčany a nevědí, co je to v rohu za zvířátko, nebo z těch mých patlanic nejde rozeznat žížala od koně. Doufám, že první možnost je ta správná, ačkoli by to bylo vážně smutné. 

No, dost bylo písmen.


Devatenáct stupňů.

17. srpna 2010 v 20:08 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Váhám, zda mám plakat nebo se dusit smíchy, když z televize slyším věty typu: ,,Zítra nás čeká příjemných devatenáct až jednadvacet stupňů, ..." Vysvětlete mi někdo, snažně prosím, co je příjemného na devatenácti stupních?! Ó ano, jsou příjemné - v listopadu. Ale sedmnáctého srpna? Pardon, jestli jsem si spletla polokouli, ale nemáme tu touto dobou mít léto? 
Od rána chčije, bez omlouvání (v případě špatného počasí mám právo být lehce sprostá - a že jsem ještě pořádně nezačala). Byla mi taková zima, že jsem si musela vykřičet přímotop, který si sestra syslila pro sebe ve svém pokoji. Někteří ze sousedů sáhly po dřevu a zatopili v kamnech. Bylo mi zle, když jsem otevřela okno a cítila... podzim. Vlhkost, zima a pach spáleného dřeva, zkrátka podzim.
Taky jsem si byla nucena připustit, že prázdniny berou za své. V neděli se vrátím do Prahy a začnu se učit trasu ke své nové škole. Vlastně ani nevím, kde stojí. Asi je pozdě si něco takového zjišťovat, ale to jsem prostě JÁ. Vsaďte boty, že hned první den přijdu pozdě, protože zabloudím. 

Cestování po pokoji.

16. srpna 2010 v 22:03 | E L - D Ý |  Fleky nejen na papíře
Dnes jsem se pustila do první stěny, kterou jsem se rozhodla pomalovat v rytmu Afriky. Další dvě věnuji Americe a Asii/Austrálii. Ještě se musím rozhodnout. 
Neb jsem výtvarný antitalent a umím malovat jen zvířátka, budou můj pokoj zdobit jen zvířátka. Nečekaně. 
Třetinový výsledek posuďte sami, ale jen v duchu, protože Lenička nemá náladu na zlé věty. :D


Patnáctého srpna.

15. srpna 2010 v 23:36 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Sedím si ve svém nově vymalovaném pokoji. Sama. Bez postele, bez stolu, bez židle, bez lampičky, bez rádia. Beze všeho. Společnost mi dělá jen noutbuk s nabíječkou, modem, dečka, přikrývka a můj milovaný hroší polštářek, bez kterého neusnu. Občas si vážně připadám jako dítě školkou (ne)povinné.
Provizorní postel jsem si z výše jmenovaných věcí vyrobila na zemi. Klidně bych mohla spát v jednom z dalších dvou pokojů, ovšem to by nesměla neplánovaně přijet část mého příbuzenstva. Bez okolků mě vystrnadili z ložnice a bylo jim absolutně fuk, že mám svůj pokoj vystěhovaný a nemám kde spát. Vlastně bych moha spát s maminkou, jenže zas tak zoufalá nejsem. Její chrápání si ještě na pár dnů ráda odpustím i za cenu bolavých zad. No řekněte sami, lepší než puklá hlava. 

Výmalbu pokoje jsme s M. po třech dnech konečně dokončili. Vzhledem k tomu, že je moje cimra tak maličká, že by se v ní s těží otočila doga, nám to trvalo vážně dlouho, ale s výsledkem jsem poměrně spokojena. A to je opravdickej úspěch.
Jediné, co se nepovedlo je podlaha, která zůstala od všech červených kapiček barvy zničená. Ale taky dobře, zítra jdeme pořídit nové linoleum nebo koberec. 
Nakonec nemám šachovnicový komín. Zůstal bílý, tudíž jsem své malbičky vůbec nemusela ničit, jenže teď už s tím nic nenadělám. Nakreslím si nové. A na další bílou část stěny taktéž. Místo šachovnice jsem si na trojúhelníkové příčce udělala proužky, což považuji za nejpovedenější část pokoje a mohla bych se tam dívat pořád. 

Venku se zvedá vítr a každou chvíli se po černé obloze prožene blesk. Na ó mocném Fejsbuku jsem od svých pražských přátel četla nehezké věci o kroupách velikosti tenisových míčků, rozbitých střechách a fasádách, vymlácených oknech, dírách v střechách aut a tak. Víte, jestli to přijde sem, tak se dalšího článku nedočkáte. Myslím to smrtelně vážně. Jsem tu sama v prázdném pokoji s ozvěnami klávesnice. V chatě bez bleskosvodu, která stojí pod nalomenou lípou mezi hřbitovem a lesem. A tak pohádky se šťastným koncem nezačínají. 

To je to tvoje malování.

14. srpna 2010 v 9:56 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
Sliby, chyby. Ale Jarka říkala, že můžu napsat dřív než v neděli, a tak se na mě přeci nemůžete zlobit. Za nic nemůžu!

M. každou chvilku běží z parta do přízemí se špachtlí a sádrou a hned se zase se vším vrací zpátky. Přemluvila jsem svou matku, aby po roce opět investovala nechutné finance do zkrášlení mého pokoje a koupila mi věci potřebné k vymalování. Koupila jsem si rudou barvu. RUDOU, chápete? A neslyšela jsem ani slovo o tom, že můj pokoj bude rovný bordelu. Nejvíc mě ovšem dostalo, když mamá cestou ze stavebnin pronesla, že by bylo hezké mít pokoj vymalovaný do šachovnice. Tedy ČERNOBÍLE. Tomu jsem nerozuměla už vůbec, ale hlavně mě štvalo, že se nezmínla dřív a já si nekoupila místo rudé barvu černou. Určitě mi to udělala naschvál!
Včera jsme s M. celé odpoledne pokoj bílili. Fialová vůbec nešla překrýt, a to nemluvím o mých temperových obrázcích, které jsem se rozhodla po třech letech zničit. Ty nešly překrýt už vůbec. Musela jsem je přetírat minimálně pětkrát, ale udělala jsem to moc rychle po sobě, a proto mě ráno čekalo nemilé překvapení - bílý nátěr popraskal a s ním i ostatní nátěry až k sádrokartonu. A tak M. od rána špachtličkuje, aby měla jeho nešikovná milá hezký pokojíček a mohla ho konečně vymalovat na červeno. Už jsem říkala, že je to nejúžasnější chlap ve vesmíru? Co bych si bez něj počala, patlala bych se tu s tím ještě týden.

Místo temperových zvířátek zamýšlím na komíně vytvořit šachovnici. Bohužel jen červenobílou, ale nemůžu být tolik nevděčná. Nové obrázky si nekreslím jinam. Koupila jsem si už i tempery a štětce. Navíc musím bezpodmínečně zrealizovat můj plán s obtisky rukou a Bíbyných tlapek. Bez debat, maminko!

Půjdu M. dělat společnost a radit mu co a jak. Chlapy se bez ženské rady neobejdou!
Ahoj. :)


Klisna Róza.

11. srpna 2010 v 14:10 | E L - D Ý |  Vyletěl ptáček
Snad mi odpustíte, že jsem se ozvala dříve než jsem vám původně vyhrožovala, ale mám pocit, že v pondělí by toho do jednoho článku bylo zkrátka moc. Hlavně se vám prostě musím pochlubit naší novou členkou rodiny - Rózou. Mám potřebu se vytahovat, víte?
Včera jsme s M. odváželi mamá a sestru na Rápošov za strýcem a tetou, kteří si před týdnem ke svým kachnám, kočkám, psům a ovcím pořídili ještě tříletou hnědou klisničku. :)
Kritiku nebereme! :D

Rózka

Žilo bylo bílé tričko.

5. srpna 2010 v 19:07 | E L - D Ý |  Egocentrické žvásty
kivi
Pod oknem mi ječí děti. Hrají na schovávanou, a tak mi nejde do hlavy, proč při tom nadělají tolik hluku. Neměli by při schovávané mlčet a mít stažený půlky někde v křoví ze strachu z nalezení? Jejich jekot mě ruší od přemítání nad tím, jestli je lepší kivi, třešně, vodní meloun nebo jahody. Anebo banán. Ani nevím, proč nad tím přemýšlím, ale jsem si jistá, že to musím vědět, jinak dneska neusnu. 
Když jsem byla menší, taky jsme vždycky okolo hřbitova a rybníku hrávali na schovávanou. Pokaždé jsme čekali, až se setmí, aby babizna Válková (naše sousedka) neviděla, že lezeme po hrobech a hřbitovní zdi. Nechápu, jak jsem tenkrát za tmy dokázala vůbec vejít na hřbitov, když dnes kolem něj po setmění ani neprojdu. A co víc, já si lehávala mezi hroby; bylo to totiž ideální místo na schování, neboť po zemi u hrobů vás nikdo nehledal.


Dnes mi dovezli Putování na konec pokoje. Dost se divím, že si ke mně vůbec našlo cestu, přeci jen tahle vesnice je dost velikej zadek světa a najít v tomhle zadku naší chalupu je poměrně problém. Tedy aspoň myslím.
Chvilku před tím, než přijelo pošťácké auto se zásilkou, jsem se válela na lehátku v bílém tričku a bílých kraťasech (myslím, že vážně vyloučím bílou ze svého šatníku) a vyskočila na mě Ejba se zablácenými  tlapami, takže si určitě umíte představit, jak jsem asi vypadala.
Za okamžik se ozvalo troubení auta. Před chatu jsem vyběhla zablácená a naboso, za mnou se vyřítili psi a já se do toho všeho určitě tvářila jako naprostej kterén. Aby toho nebylo málo, matka odjela na nákup a já u sebe neměla tolik peněz, abych balíček zaplatila, a tak jsem se špinavá a bosá vydala přes bláto a louže k sousedům, kde jsem bez pardónu obrala nebohého důchodce o pětistovku a při odchodu jen zamávala, že mu to maminka vrátí.  
Už jsem v polovině čtení, což značí jediné - knížka mě zaujala. Jinak si nelze vysvětlit, že už jsem stačila přečíst sto třicet stran, když mi obyčejně dělají problém i noviny.
Chtěla bych mít peníze a kupovat si za ně zajímavý knížky.

Zítra mi přijede M. a bude tu se mnou až do další neděle. :) Do té doby se budete muset obejít bez historek o bílých tričkách a bez mých oduševnělých keců.

Mějte se hezky a v sobotu zastavte čas!

KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?