Červen 2010

Pouhá hračka.

28. června 2010 v 21:30 | E L - D Ý
Líně pootevřela oči. Byla sobota ráno a nebylo kam spěchat.
Posadila se na postel, odhrnula si své hnědé, dlouhé, rozcuchané vlasy z obličeje a pořádně se protáhla. On ležel tiše vedle ní a ještě spal. Zadívala se na něj. Byl tak sladký, připadal jí s každým probuzením krásnější. Milovala jeho krásné havraní vlasy, roztomilý nosík, hluboké oči barvy nebe spolu s jejich předlouhými řasami, stejně jako jeho roztomile úzké rty. A co teprve tělo, byl strašně pěkný, urostlý a svalnatý. Milovala ho celého, k smrti ho milovala. Jak vůbec někdo jako já může mít takové štěstí? Jeho? Vždyť nejsem moc hezká a mám svoje chyby. A on je dokonalý, chytrý, krásný, hodný, i bohatý. Prostě ideál.
Neodolala, musela ho políbit, prostě musela.
,,Dobré ráno, ty můj ospalče," zašeptala mu do ucha. ,,Co takhle vstávat? Udělám ti snídani, chceš?"
,,Byla bys strašně hodná, beruško," zamumlal rozespale a zachumlal se ještě víc do peřiny.

,,Tady to ale voní. Copak dobrého mi vaří moje princezna?", prohodil se sladkým úsměvem lamače srdcí, když přecházel nahý do koupelny.
,,Topinky. S vajíčkem. A vymačkám ti k tomu pomeranče."
,,Ty mě tedy rozmazluješ, lásko," řekl a zmizel v koupelně.

Prskající vajíčka a zvuk tekoucí vody najednou přerušilo vyzvánění Tomášova telefonu. Bára neváhala ani chvilku a rychle k němu přiskočila, aby ho donesla Tomášovi do koupelny. Když však narychlo přejela pohledem po displayi, zahlédla na něm ženské jméno. Zuzanka. 
,,Moc se na Tebe těším, medvídku. Miluji Tě."
Rychle položila telefon zpět na stůl, přehodila přes sebe kabát a s brekotem za sebou zabouchla vchodové dveře.

Pracovní schůzky, přesčasy, tenis, večeře s kamarády, víkendy s jeho rodiči, ale beze mě, protože na seznámení je ještě moc brzy a tvoje matka je nemožná. Pokaždé si měl nějakou výmluvu. A já ti, kráva, pokaždé věřila. Vždycky jsem ti věřila, každé slovo, každou větu. Co jsi řekl, to bylo svaté. Jak jsem mohla být tak hloupá, jak jsem mohla?!
Byla jsem jen holka na občasný povyražení, blbka co ti dá, kdykoliv ty ostatní nebudou mít čas. Ta směšná naivka co se do tebe šíleně zamilovala, tak proč toho nevyužít? Je lepší mít zálohu, co kdybych se hodila. Proboha! Vždyť ty sis mě koupil! Hajzle!
Přelezla zábradlí a zadívala se dolů. Vlastně toho ani moc neviděla pro všechny slzy. Brečela jak malá holka. 
,,Já tě milovala, Tomáši. Kéž bych pro tebe nebyla jen pouhá hračka..."

27. 6. 2010 // Jen tři dny. ♥

27. června 2010 v 15:29 | E L - D Ý
Sedím zabořená v nepohodlném křesle podivné zelené barvy, stehna mi připéká teplý vzduch produkovaný mým přehřívaným noutbukem, klopím do sebe odporný energetický drink za devatenáct devadesát a poslouchám zábavné řeči mé mamá, tety, sestry a babičky. Hlavně nenápadně. Dnes jsem se například dozvěděla, že:
- se má matka a její dvojče - teta před třemi týdny opily tak, že pro tetu musel dojet bratranec. Následně si teta rozbila čelo o vchodové dveře svého bytu, když šla venčit psa. 
- mé sestře raší ochlupení v podpaží a rozkroku (obzvlášť nechutné)
- strašně hubnu a určitě mám tu anorexii, co o ní furt mluví (potřebuji zhubnout, babi, ale ty špatně vidíš, já vím, já to chápu)
- babička k snídani snědla šest housek 
- teta bude pracovat s mou matkou ve školní jídelně (vždycky se tam v pracovní době chlastalo, ale co se bude dít teď?)
- můj bývalý učitel na češtinu byl s mou matkou v rámci školní akce pro učitele chlastat, opil se, a když mu má matka seděla na klíně, tvrdil že je mu to příjemné (vždycky to byl úchyl)
- višňová Poděbradka je vážně dobrá, ale švestková je lepší (neberte to jako reklamu, mně nechutná ani jedna)
.. jejich problémy bych chtěla mít.
Stále marně přemýšlím, jak oznámit matce, že mám pětku z matematiky. Jsem debil a všechno jsem zkazila, když se zeptala, kolik budu mít čtyřek. S přiblblým úsměvem a přesvědčivým pohledem jsem řekla: ,,Dvě, z matiky a z latiny, super, ne?" Áááá.

Za půl hodiny vyrážím na autobus do Třebíče. KONEČNĚ. Myslím, že je to poprvé, co se tam těším. Jak pak by ne, jedu tam jen na tři dny, dva dny se budu nudit a třetí den odjíždíme s M. ráno na chatu. Opékat buřty a válet se v bazénu. :) Strašně se těším. ♥

Mějte se fanfárově.


Džejmí Dělej Dejmifacku.

24. června 2010 v 22:21 | E L - D Ý
Občas bych si zasloužila dostat přes hubu. Tedy občas, asi tak šestkrát denně. Ovšem! Lépe je situacím na facku předcházet, říká se tomu primární pomoc - tedy prevence, milá dítka (povětšinou starší než já), a tak si pořídím nějakého super moderního fackovacího robota Made in Japan (nikoliv China!) za těžce neateistické peníze (to zní lépe než nekřesťanské, ne?), které vezmu kdo ví kde. Ale koupím si ho, tím jsem si jista. Bude na zakázku a budu mu říkat Džejmí Dělej Dejmifacku. Není to roztomilé? 
Až přestanu být psychicky labilní, paranoidní, vztahovačná, náladová, agresivní a přestanu brát antikoncepci, tak ho prodám. Kdo má zájem?

Jsem moc ráda, že zítra bude pátek a můj pobyt doma se blíží ke konci. Začíná mě tu rozčilovat každé vlákno koberce, což znamená jediné - rychle pryč. Nejvíc mě deptá matčino ustavičné chrápání. Proboha, ta ženská nemá soudnost! Ať si chrápe na záchodě, tam bude rušit leda rybenky. Od té doby, co okupuje můj pokoj, mám na plánu zakoupení pěnových špuntů do uší. Za tři roky jsem si na to ještě nenašla čas. Žalostné.

Dost bylo mých labilních řečí. Fotky stojí sice taky za prd, ale upřímně, je to lepší, ne?


23. června 2010

23. června 2010 v 10:17 | E L - D Ý
.
Poslouchám písničku o tom, že Samr je médžik (už po osmé), koukám z okna a říkám si, že to na samr už konečně začíná vypadat. Svítí sluníčko, je takové teplo, že ani důchodci nechodí po venku (nic proti důchodcům, v pondělí jsem si skvěle popovídala s jednou babičkou o zpoždění autobusů a starých dobrých časech - můj ty bože, snad si nemyslela, že je mi taky sedmdesát) a ptáčci nezpívají, protože chcípli vedrem. A já v takovém krásném počasí sedím doma v tyrkysové noční košilce s růžovým medvídkem. K vzteku. Jenže co chcete dělat ve velkoměstě, ke všemu když bydlíte v panelovém domě? Sami? Svléknout se do naha a sednout si na židli, kterou jste si přistavili k oknu do slunečních paprsků a opalovat se? To sotva. Každý správný obyvatel panelových domů v okolí vlastní dalekohled a na vaší nahotu čeká už šestnáct let. 
Víte, co bych ráda udělala? Vzala s klíče od chaty, odkráčela na Háje (osm stanic autobusem, pět metrem, už tě vidím, jak tam kráčíš!), počkala na autobus do Z., a pak si to štrádovala šest kilometrů pěšmo směr Š. Tam bych mohla ležet nahá a nikdo by nehnul brvou. Ráj!

Jinak si ovšem na svůj pobyt doma nemohu stěžovat. Při představě, že se právě teď nacházím ve škole na hodině tělesné výchovy a pokouším se spáchat sebevraždu pomocí hrazdy, se mi dělá zle. A zítřek plus pátek strávený v přítomnosti té zakomplexované krávy, co mi dala pětku z matematiky (o které mimochodem mamá ani papá neví) - NE, NE, NE! Ó, mami, děkuji, moc ti děkuji, že máš smysl pro podvod a nechala si mě doma! Slibuji, že za to uklidím nádobí do myčky.

Včera jsem byla navštívit svou základní školu. Konala se akademie, aneb rozloučení s devátými třídami. Měli to v tělocvičně, chudáci. Potkala jsem pár svých bývalých spolutrpitelů, kteří si tu velkolepou podívanou také nemohli nechat ujít a dozvěděla se, že jsem nepropadla jediná. Uklidnilo mě to, všechno se nese lépe, když nejste jediní. Tím tedy nechci říct, že bych jim to přála, ale víte, jak to myslím (ne, nevíte, to je fuk).

Už jen týden. Sedm dní. Sto šedesát osm hodin. Deset tisíc osmdesát minut. Šest set čtyři tisíc osm set vteřin. Setinami vás zatěžovat nebudu (nevím jistě, kolik má vteřina setin). Třicátého června, něco kolem desáté hodiny, vyjde slečna L. z internátních dveří obalená jako vánoční strom všemožným harampádím, všemožné harampádí odloží do kufru auta, které se pod tou tíhou propadne o sedm centimetrů (cca), políbí svého M., který bude čekat na sedadle řidiče a vyrazí na chatu. Sami, nepozorováni rodičstvem, nikým, ničím! A budou si užívat své vytoužené volno a prázdniny. Ještě, že M. dostal dovolenou. :)

Víte co? Jdu vyvenčit psa.
Mějte se. :)


Další várka fotografií.

20. června 2010 v 19:21 | E L - D Ý
.
Foceno za jízdy v autobuse směrem do B.


Ovád.

17. června 2010 v 18:36 | E L - D Ý
Zítra je pátek (kdyby jste se náhodou nacházeli mimo náš časoprostor nebo si tuto životně důležitou informaci  nechali ujít) a mě se odpočítávají poslední dny strávené ve škole, na internátě a celé Třebíči (všeobecně známé jako T.). Poslední čtyři dny.
,,Těšíš se nebo ti budeme chybět?," ptala se mě P.
,,Popravdě řečeno nevím, jestli se mám smát či brečet. Asi budu brečet smíchy."
,,Ironická jako vždycky!"
Ale opravdu mám v sobě smíšené pocity. Možná to zní směšně, přeci jen deset měsíců je trapně krátká doba, ale já si zvykla. A vlastně si ani neumím představit, že tohle skončí. Už jsem zapomněla, jaké to je být každý den doma. Proboha, měla bych přestat žrát antikoncepci, jsem po ní vážně přecitlivělá.
.
Tak či onak, své rozhodnutí již nelze vzít zpět. Za prvé jsem dávno přihlášená na nové škole, za druhé jsem propadla z matematiky. Ano moji drazí, nevyhnutelné se od úterního odpoledne stalo potvrzeným faktem. Jaruška mi to oznámila s úsměvem na tváři a argumentovala tím, že stejně vysvědčení co nejrychleji spálím. Jo, holka, a tobě vystřihnu obličej z třídní fotografie. První dvě věci, které udělám prvního července, zapište si do diáře.
Za to s latinou jsem se dnes vyznamenala! Ke známkám pět, pět, pět, jedna si připíši čtyřku ze závěrečné práce, která se počítá dvakrát. Takže mám na vysvědčení za čtyři. A z fyziky budu mít na vysvědčení za dva. Ani nevím, kdy se tento zázrak stal naposledy. Takže, mami, došla ti slova?
Příští týden zůstávám doma. V pondělí odjíždím od M. spěšným autobusem do P. Mám přesně vymyšlené, jak svou absenci vylíčím Jarušce. Totiž: Zítra zavolám otci a všechno mu vysvětlím. Ten v sobotu zavolá Jarce, že jsem si na procházce s M. vyvrtla kotník a tím pádem nepřipadá v úvahu, že bych se dostavila na školní výlet. Na poslední tři dny školy si zavážu pravou nohu a budu se snažit kulhat, abych dodala na věrohodnosti, a bude. Geniální, že? Až vyrostu, bude ze mě herečka, mimo jiné.
Taky už mám zabaleno. Řeknu vám, čekala jsem, že toho bude hodně, ale že až tak hodně, s tím jsem opravdu nepočítala. K odvozu tu stojí dvě krosny oblečení, pytel do koše (došly igelitové tašky) plný oblečení, papírová taška se spacákem a věcmi na praxi, přibude batoh plný sešitů a učebnic plus taška s hygienou, šminkami a zbytkovými potřebami. Snad to bude vše. Jestli ne, k odvozu bude třeba povolat nákladní auto. M. ze mě bude mít jistě radost, až k němu třicátého naklušu obalená jako vánoční stromeček. 

Mimochodem, OVÁD je strašně vtipné slovo. :D
A zítra frčím do Bé. ♥


Byl poslední červnový den.

15. června 2010 v 15:05 | E L - D Ý
Byl poslední červnový den. Den, kterého se Laura už od samého září nemohla dočkat. Už jen hodinu ve škole a začínají všem školou povinným vytoužené letní prázdniny. 
,,Lauro, Laurinko! No tak, vstávej, miláčku! Přeci nechceš, aby ti ujel autobus. Už bude čtvrt na osm, honem vstávej, zaspala jsi!," snažila se Lauřina máma dostat ospalce z postele.
,,Čtvrt na osm? Sakra, mami, proč jsi mě neprobrala dřív?!," vyjekla na ni Laura a už byla v koupelně.
Ranní toaleta, ledabyle vyčištěné zuby, rychle opláchnout obličej a bleskem zpět do pokoje. Musím si na sebe vzít ty hezké šaty, co mi táta dovezl z Rakouska. A nezapomenout na řasenku, prý mám potom hezčí oči.
,,No dobré ráno, slečno," zdravil jí táta s úsměvem od snídaně. ,,Pojď, namazal jsem ti chleba s marmeládou. S jahodovou, máš jí přeci nejradši, nemám pravdu?"
,,Nemám čas, tati. Zaspala jsem, nevidíš?," odsekla Laura a zamířila ke vchodovým dveřím. Nazula si boty, a pak už jen klaply dveře. 
,,Jak rychle nám naše holčička vyrostla. Příští rok už půjde na střední," povzdychl si táta a přerušil tím to divné ticho.
To mi to tedy pěkně začíná, jako by mě nemohli vzbudit dřív! Určitě jsou vzhůru nejmíň od šesti, jak je znám! Jsou nemožní, honilo se Lauře hlavou a byla na své rodiče rozčílená.
Když procházela kolem věžičky s hodinami, ručičky ukazovaly za tři minuty půl osmé. ,,No to je bezvadný, o půl mi to jede!," ulevila si a dala se do běhu.
Blížila k autobusovému nádraží, autobus už stál na svém nástupišti a nabíral své poslední cestující. Laura ještě víc zrychlila. No tak, už jen přeběhnu silnici a budu tam, to musím stihnout! 
Ozvalo se táhlé zatroubení.

Stála tam, opodál, ale nikdo o ní nevěděl. Pro ostatní neexistovala. Byla něco míň než vzduch, byla nic. Teď na vlastní kůži pocítila, co to NIC znamená. Bylo jí do breku, ale plakat nešlo. Chtěla křičet, ale nikdo jí neslyšel. Chtěla to vrátit, ale nemohla.
Její duše nehybně sledovala své tělo, které teď leželo v kaluži krve a bylo obklopené hloučkem zvědavých lidí. Řidič auta, které jí srazilo, se jí marně snažil oživit. Z dálky zněla přijíždějící sanitka.
A pak uviděla mámu s tátou. Oba strašně plakali, nikdy je neviděla tak plakat. Hlavně tátu. Byl tvrďák a city na sobě nedával nikdy moc znát. Ale i chlapi pláčou, ne že ne. Jeho holčička tam leží v krvi a on jí nemůže pomoct. ,,Co jsem to za tátu?! Měl jsem tě chránit!"
Jak moc si přála je obejmout. Ještě jednou je obejmout a říct jim, jak je má ráda. A že lituje dnešního rána. Kdyby věděla, kdyby se s nimi rozloučila, kdyby na ně nekřičela.
,,Mami, tati..."

Otevřela oči. Ležela ve své posteli, oči měla uplakané a nevěděla od čeho. Na ošklivý sen s procitnutím zapomněla.
,,Lauro, Laurinko! No tak, vstávej miláčku! Přeci nechceš, aby ti ujel autobus. Už bude čtvrt na osm, honem vstávej, zaspala jsi!," spustila máma na Lauru když otevírala dveře. 
,,Čtvrt na osm? Sakra, mami, proč jsi mě neprobrala dřív?!," vyjekla na ni Laura a už byla v koupelně.
Byl poslední červnový den. Den, kterého se Laura už od samého září nemohla dočkat. Už jen hodinu ve škole a začínají všem školou povinným vytoužené letní prázdniny... 

Jeho děda měl dědu a ten měl brejle.

11. června 2010 v 23:22 | E L - D Ý
Včerejší praxe byla, řekla bych, o ničem. Většina žactva tuto šestihodinovou procházku pojala jako příležitost k opalování a já taktéž, ale letos mi to nějak nejde. Všichni jsou krásně hnědí a já mám jen spálenou kůži pod očima. 
Plán byl následující: Holubník, chov ryb, chov králíků. Cesta k holubníku byla opravdu zajímavá, jelikož nás opět doprovázel pan učitel S., alias útvar, a tak jsme museli samozřejmě útvar dodržovat a pochodovat optimálním tempem. Vrchol byl, když nám všem vynadal, že nemáme pohlavní pokrývku (chápejte, prostě něco na hlavu). Já měla antikoncepci a ostatní měli průser.
V holubníku to bylo velmi záživné. Vypravování holubáře bylo zajímavé (opravdu), ale pak začal pan S. povídat o tom, jak jsou holoubata chutná, a že čím jsou mladší tím je to lepší a mě se z něho udělalo vážně zle. Pak jsem si představila, jak kroutím krkem jemu a pěču ho v troubě a udělalo se mi lépe. 
K rybám jsme se ani nedostali, místo toho jsme si rozhrnuli pláště u řeky a odpočívali. Někteří se opalovali, jiní si stříhali vlasy, další s z ostříhaných vlasů dělali knírky a ostatní diskutovali na zajímavá témata. Zkrátka praxe, jak jinak.
Když se na začátku řeklo chov králíků, představila jsem si něco velikého. Místo toho jsme se vloupali jakési stařence na zahrádku, kde měla jednu malou králíkárnu a sledovali, jak nám pan S. krásně popisuje varlata. Když mě to přestalo bavit, sedla jsem si pod slunečník ke grilu a usínala. Za nedlouho si ke mně přisedla nějaká paní, zřejmě majitelka domu, a vyprávěla mi, jak odoperovává králíkům nádory. No, radši jsem se měla dívat na varlata.


Erekce.

9. června 2010 v 19:25 | E L - D Ý
Měla bych své nezodpovědné a přehnaně líné Já dokopat k činnosti. Je tomu skoro měsíc, co se přemlouvám k opravě prezentace na dějepis; a to nám bez ní prý Bobr neuzavře známku. Čtenářský deník měl být odevzdaný do dvacátého čtvrtého května, herbář s minimálně čtyřiceti bylinami do minulého pátku a já nemám ani jednu, o deníku praxe se radši nebudu šířit. Všechno mi to ovšem přijde zhola zbytečné, když vím, že se sem jako student nikdy víc nevrátím. Kdyby bylo na mě, už sem ani nejezdím. Naladila jsem se na prázdninovou vlnu.
Předešlé dny byly krásně prosluněné a ve vzduchu se objevila vůně léta. Víte, co myslím? Kvetoucí rostliny, sušené seno, voda. To všechno smíchané dohromady pro mě znamená léto. Prázdniny. Na chatě to tak voní. Ráno, když vylezu v noční košili na zahradu, odpoledne, když ležím u rybníka pod stromem, večer, když se loudám krajinou, zkrátka pořád. Mám tohle místo s létem spojené, protože tam trávím každé velké prázdniny už od malička. Dalo by se říct, že jsem tam vyrostla. Tam jsem byla dítětem, které nic neřeší a vrací se domů až pozdě večer špinavé až za ušima. Občas je mi líto, že musíme dospět. Už to není co bývalo. To mi ovšem nezabrání vyjet si na třešně. :)

Když nebudu počítat zítřek a pátek, zbývá mi už jen poslední týden do konce školy, tedy ten příští. Další týden odjíždí naše třída na výlet, který s ní absolvuje i Jaruška, a ten si ráda odpustím. Stačí mi, že jí potkávám každý den ve škole. Vstávat s ní, trávit s ní dny a chodit s ní spát opravdu nemusím. 
Jsem neskutečně šťastná, že se toho všeho konečně zbavím. Na druhou stranu mi to tu bude i chybět. A to nejen O. a zbytek třídy, ale i někteří učitelé. Pár vybraných lidí bych si ráda sbalila do batůžku a odvezla je sebou na novou školu. Škoda, že to nejde.
Nejvíc mě dnes pobavila paní učitelka na anatomii.

D.: Takže co je to ta rejekce?
Pí. uč.: No to je prostě to, že se to vrátí. To je erekce.
Já: EREKCE? 
Pí. uč.: Vídíte, jak mě pletete?
Já: Vidíme, na co myslíte. 


Praxe.

3. června 2010 v 21:05 | E L - D Ý
Drnčení vibrací, pofidérní tón - to bude budík. Ksakru, to už je pět hodin? Pomalu bych se měla smířit s tím, že za hodinu budu muset opustit vyhřátou postel. Ano, vstávání to bylo velmi krušné. A když jsem cestou na záchod nakoukla z okna a z nebe se snášely kapky, viděla jsem to přinejmenším na zápal plic. Paní M. na praxanty nikdy moc ohledů nebrala, a tak vás klidně nechá zametat v dešti, i když vlastně není co.
Líně jsem se navlékla do modráků od M., které mi jsou čím dál větší, hodila na sebe absolventské triko a nejodrbanější mikinu, psychicky se připravila na nevyhnutelné a za doprovodu dvou spolužaček, P. a D., jsem vyrazila vstříc zimě a dešti.
Na statek nás odvážel jakýsi pán, který s námi jel nepřiměřeně rychle. Seděla jsem jako zařezaná hluboko zabořená v zadním sedadle a přemýšlela, zda bych neměla napsat zprávu na rozloučenou M. a celé rodině, ale nakonec jsem to zavrhla, jelikož jsem postrádala kredit.
Kupodivu jsme na místo dorazili živí a zdraví. Pán nás vyhodil na déšť, že prý máme paní M. najít sami a kdybychom jí náhodou nenašly, máme zajít za ním do dílny, on nám zatopí a budeme mít klid. Nebudu lhát, že jsem jí chtěla najít, vidina vyhřáté místnosti byla v té zimě a dešti velice lákavá.
Po chvíli si nás ovšem našla ona sama a poslala nás zametat do skladiště krmiva. Dala nám na to tři hodiny, hotovy jsme byly za dvacet minut. Odebraly jsme se k telatům, do plechového přístřešku plného slámy. Bylo tam sucho a docela teplo. P. nakonec zmizela pomáhat krmit telata a já s D. jsme ležely a poslouchaly písničky. Společnost nám dělal Bůč, malý býček se zlomenou nožičkou. Brzy se stal naším miláčkem a když T. (místní pracovník) viděl, jak se k němu máme, vrazil mi do rukou kyblík s dudákem plný mléka, abych Bůče nakrmila. Ten měl ale hlad. :)
Asi po hodině začalo pršet tak, že nám zatékalo do přístřešku, a tak nás T. vzal sebou do kuchyňky, kde jsme si asi dvě hodiny povídali o důchodcích, rodičích a politice. 
Pak nás znovu našla Pí. M. a řekla, že máme jít vydrhnout dveře a nádrže do mlékárny. A tak jsme tedy šly. Ani tato práce nám netrvala déle jak půl hodinky, takže netrvalo dlouho a běžely jsme do porodny za T. pomoct mu s přenášením čerstvě narozeného býčka a nastýláním boxů slámou. Po chvíli se naše nastýlání změnilo v jednu velkou slámovou bitvu. Měla jsem tu pichlavou protivnou věc snad všude. Nejvíce ve vlasech, a tak jsem T. přísahala, že ho nabodnu na vidle.
Čas utíkal rychle a než jsme se nadáli, byla jedna pryč. I tak jsme ještě s holkama pomohly porodnu dostlat, až pak jsme vyrazily zpátky do školy. Odvážel nás T. Na rozloučenou jsme mu na zamlžená okýnka každá nakreslila ošklivý obrázek. 


Prvního června roku dva tisíce deset.

1. června 2010 v 21:13 | E L - D Ý
kopretina
Třída: ,,Ale dnes je den dětí!"
Pí. Uč.: ,,Den dětí oslavíme prací."
Já: ,,Vy jste hrozná komunistka... "

Ani jsem se nenaděla a přeběhl víkend, pondělí, stejně jako dnešek. Poslední dobou jsem tak mimo svět, že nestíhám vnímat čas, natož jiné věci. Jde to se mnou od desíti k pěti. Neměla bych jíst tolik čínských polívek, myslím, že to bude tím. A měla bych začít konzumovat víc čokolády a vykašlat se na to, že budu malá koule ve tvaru mnohoúhelníku. A neříkejte, že koule ve tvaru mnohoúhelníku neexistuje. Kašlete na geometrii, radši počítejte kvadratické rovnice.

A nastal červen. Měsíc bujarých oslav. Má rodina je natolik originální, že se devadesát procent jejích členů muselo narodit právě v tento měsíc. A zbylých deset procent slaví jmeniny, M. nevyjímaje. Jen já vybočuji z řady, všechno jsem si odbyla v zimě. Není to fér! Proč jsem se narodila v zimě? Nesnáším zimu. A to počasí za okny zrovna tak. To je nějaké jaro? Vypadá to spíš jako přelom října s listopadem. Ke všemu nám tady na internátě ani netopí, takže máme v pokojích ještě hůř, než venku. Zjistila jsem, že nám na zimu nejspíš alergii. Když je mi zima, začne mě svědit celé tělo a po chvíli se mi všude objeví kopřivka. Myslíte, že by mi pomohl Zyrtec? :D

Zítra mě místo školy čeká praxe. Musím si nahradit to mé tehdejší poflakování v internátní posteli. Zprvu jsem byla štěstím bez sebe, jelikož zítra je středa a tím pádem nebudu mít tělocvik. Poté mi ovšem došlo, že praxe je něco jako tělocvik na druhou, a tak si moc nepomůžu, spíš si to zhorším, co se bolesti týče. Každopádně se tam těším. Musím se podívat po Emilce (moje kamarádka kráva, pamatujete?). Myslela jsem si, že už jí nikdy neuvidím, ale poštěstilo se. Tak ji nakonec přeci jen budu moct ukrást! Má číslo šest set třicet jedna, to si pamatuji do dneška. 

Ještě tři dny a do B.
Za mým M. 

KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?