Květen 2010

27. 5. 2010, čtvrtek

27. května 2010 v 17:40 | E L - D Ý
Máme hodinu učení. Je nejvyšší čas se neučit a vylít si srdíčko.

Musím si vám postěžovat, že mě bolí celé tělo. Ruce, nohy (stehna především), břicho, záda, zadek. Na co si vzpomenete, to mě bolí (a není to tím, že bych měla zlomený prst, to tedy ne). O. se mi stále směje, protože prý vypadám strašně vtipně, když při každém pohybu říkám AU. Jí se to mluví, ona neměla tělocvik.
Hitler, jak se na škole naší tělocvikářce říká, se včera rozhodl, že nás do jednoho zničí. A povedlo se. Její příšerná rozcvička a následný skok do výšky nás všechny dokonale odrovnal. Myslím, že spíš ta rozcvička. Skok do výšky mě vlastně i bavil, skákala jsem poprvé, co si pamatuji, a pokořila jsem jeden metr. Víc už ani centimetr. Snad prvních třicet minut tělocviku v tomto roce, které mě bavily. 

Prosila jsem Čaka Norrise, aby mě zachránil před páteční matematikou (Jaruška totiž měla v plánu poprosit pana zástupce, abychom jí měli místo PERka) a on tak učinil! Jaruška nám ochořela, chudinka. Bůh je strašně nespolehlivej. 
Na Čakovu počest jsem zplodila tuto krátkou báseň:

Krásný pocit v srdci mám,
když na změny se podívám.
Ani zleva, ani zprava
není žádná Jaroslava! 

Myslím, že kdyby si to J. přečetla, tak z matematiky propadnu i se samými jedničkami. Není z těch, co by akceptovali srandu, a už vůbec ne na její účet. Ale to je jedno, jelikož já propadám i tak, ovšem bez jedniček. :D
A příští týden nám J. odfrčí do Maďarska, tudíž bude opět svatý klid. Poprosím Čaka, aby zajistil její prodej na trhu s bílým masem. No.. jsem vážně zlá.

Dnes se odstěhovala K. a zůstala jsem tu jen já a O. Další dobrá zpráva. Poslouchat K. každý večer až do půlnoci bylo nesnesitelné. A vůbec se poslední dobou chovala divně. Konečně se budeme moct pořádně vyspat. I když, moc tomu nevěřím, známe své lidi a nebudeme si lhát.

Ještě měsíc. Udělám si kalendář a budu škrtat okýnka.


Heroin.

25. května 2010 v 16:30 | E L - D Ý
Do ticha začal zvonit budík. Ten protivný zvuk mu rval uši, k smrti ho nenáviděl. Rychle ho umlčel prudkou ranou. Bylo s podivem, že budík po všech těch výprascích stále fungoval.
S námahou ze sebe shrnul pokrývku a pomalu se posadil. Bolela ho hlava a měl zimnici. Rukou zašmátral po nočním stolku, aniž by na něj pohlédl, a zapálil si svou ranní cigaretu. Byl to pro něj zažitý rituál, bez kterého už si ráno nedovedl představit. Cigareta po ránu pro něj byla stejnou samozřejmostí, jako pro jiné čištění zubů a toaleta. Lehce z ní popotahoval a očima si prohlížel pokoj. Krom nočního stolku, postele, poličky a zchátralé skříně tu toho moc nebylo. Jen nepořádek válející se po zemi, z kterého už ani nebylo možné vyluštit, co všechno skrývá. 
Přemýšlel o včerejšku. Kde byl, s kým tam byl, co tam dělal? Kdyby to věděl. Na nic si nemohl vzpomenout, ale už ho to ani moc neznepokojovalo. Byl za ten rok na své četné výpadky paměti zvyklý. Od té doby, co ho opustila přítelkyně, rodina a zanevřeli na něj všichni kamarádi to s ním šlo z kopce. 
Když dokouřil, zvedl se a zamířil do kuchyně. Celý byt se podobal jeho ložnici, skoro nic v něm nebylo, všude jen hromady špinavého oblečení a kdo ví čeho ještě. Otevřel lednici, chvíli do ní nepřítomně civěl, a pak jí znovu zavřel. Vlastně ani neměl hlad, ale dělal to tak každý den. Snad vzpomínka na dávné doby, normální rána a snídaně do postele. Pro Gábinu. 
Cestou z kuchyně po zemi posbíral nějaké oblečení a staré noviny, aby na záchodě neměl dlouhou chvíli. Když udělal co potřeboval a oblékl se, bylo už jen prázdno. Co teď? Nikam nemusel, práci neměl už pár měsíců, vyhodili ho. Dřív ještě práci zvládal, rána po nocích s kamarády a spoustou alkoholu sice nebyla nejlehčí, ale tenkrát v sobě měl ještě trochu zodpovědnosti. Teď už ani trochu.
Odebral se zpět do ložnice a lehl si do postele. Přikryl se, byla mu hrozná zima a celý se třásl. Bolelo ho celé tělo, ruce a nohy ho svědily a pálily zároveň. To ty zkurvený vpichy. Byli všude. Chtělo se mu zvracet a začínal vidět rozmazaně. Bylo jasné, že potřebuje další dávku, jenže kde jí sakra vzít? Peníze neměl, po bytě by neposbíral ani dvacet korun a nikdo už mu nepůjčí. Radši ani nepočítal, kolik všude dluží. Vše, co mělo v bytě aspoň nějakou cenu, už dávno prodal.
A co Radek? Ten by mu přeci mohl půjčit. Zná, jaké to je, když potřebuje dávku. A nelítá v tom moc dlouho, peníze ještě bude mít. A třeba má i něco u sebe, dostal by to po čem jeho mysl baží rychleji. To je ono, Radek! Vyvrávoral se z pokoje, cestou shodil starou skříň, ale ani to nevnímal. Bylo mu zle, potřeboval to, rychle! Dlouho už to nevydrží. Natáhl na sebe špinavou bundu, navlékl si boty, zabouchl dveře a byl pryč.

Druhý den se o něm psalo v novinách. Radka zabil a jeho přítelkyně skončila pobodaná v nemocnici. Vypověděla, že byl jako poblázněný a považoval je za příšery, co musí zemřít, a když po všem přišel k sobě a viděl, co způsobil, zabil se taky. 

24.5. // 22 ♥

24. května 2010 v 16:03 | E L - D Ý
Tak vám ani nevím, co se to vlastně momentálně snáší z nebe k zemi dolů. Na déšť mi to přijde drouboučké a moc polétavé. Vypadá to spíš jako sníh, jenže venku je sedmnáct stupňů a já věřím, že naše planeta se zatím definitivně nezbláznila. Ale co, vlastně je to fuk. Každopádně mě ta voda všude kolem štve. A je úplně jedno, v jakém je skupenství.
M. má z toho všeho vytopený sklep. Včera jsme z něj dostali skoro všechnu vodu, a že jí tam nebylo málo. Jenže voda stále přitéká. Sklep se proměnil v krátký potůček. Kdy se uráčí přestat proudit, to nikdo neví. Snad brzy.

Třídní se nám vrátila, což neznamená nic jiného, než že se matice tento týden opravdu nevyhnu. Naopak. Z matematiky nikdo nematuruje (jaký div!), a tak jí budeme mít nezdravě často. Třeba hned zítra, a to rovnou třikrát. A já se celý týden pilně modlila minimálně hodinu denně, aby si na dovolené zlomila aspoň nohu, nejlépe vaz. 
Hned ze startu nám dala písemnou práci na rovnice a nerovnice. Mám plný počet bodů, rozumějte za pět. A zítra zkouší teorii kvadratické rovnice, která nám zabrala jednu á čtyři. Pokud vynechám jediné slovíčko, pokud něco řeknu nepřesně, další pětka mě nemine. Přepište dějiny, Stalin není nejkrutější člověk světa, to ona.
Náladu jsem si spravila šestou hodinu při pěstování rostlin. Byla jsem vyvolaná k tabuli na jetelo-travní směsi a trvalé travní porosty. Sešit nevedu už pěkných pár měsíců a místo zapisování si při hodinách kreslím karikatury a zvířátka, nicméně mám za dva. Tvářit se, že tomu rozumíte a všechno víte, i když o této problematice slyšíte poprvé, se vyplácí. 

A víte co? Těším se domů. Až se konečně po týdnu na internátě zase najím.
Všechno nejlepší, lásko. ♥


Mládí v hajzlu.

23. května 2010 v 12:24 | E L - D Ý
.

Devatenáctého května.

19. května 2010 v 18:21 | E L - D Ý
Jsem extrémně líná. Kvůli neochotě vylézat z vyhřátého pelechu nejím a nechodím na záchod. Litujte mě!

Dnešek nebyl ničím zvláštní. O IKT jsem se učila chemii, při chemii jsem psala test za pomoci taháku na podrážce mé boty, o tělocviku jsem relaxovala v žíněnkách s iPodem A. a hrála rally, při literatuře jsem vyprávěla vtipy o blondýnkách a předváděla scénku o naší třídní za doprovodu Beethovenovy páté symfonie, o anatomii a fyziologii zvířat jsme s O. hrály nejprve piškvorky a následně čárkovanou (obojí jsem prohrála) a při dějepise jsem pilně tipovala odpovědi testu, a pak nedělala vůbec nic. Typický školní den, jako každý druhý. Snad si tohle nikdy nepřečtou mí rodiče, anebo někdo kdo by jim to mohl říct. 

Včera jsem měla službu. Aby jste věděli, jak moc jsem trpěla (:D), vysvětlím vám, oč vlastně jde. 
Funguje to následovně. V pět hodin si sednete ke stolečku v mezipatří, kde je zima, smrad z vadnoucího šeříku, v dosahu není jediná zásuvka, tudíž nepřipadá v úvahu mít sebou notebook a jste každému na očích. Dostanete papír se jmény, tabulkou a zapisujete odchody a příchody jednotlivých lidí. A taky zaléváte květiny, sbíráte venku kolem chodníčku vajgly a nosíte odpadky do popelnice. Vychovatelky mezitím koukají na hokej, jsou na internetu a pijí třetí flašku rumu. Možná i čtvrtou, podle toho jak včera vypadala paní B. Měla červené oči, její zápach z úst byl totožný s hospodským ovzduším, koordinace na bodu mrazu. Do toho její řeči o tom, že bych se měla vdát. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo volat na záchytku (měla jsem volat záchytku a do toho smíchy brečet).
Nakonec to uteklo poměrně rychle, v mezičasech jsem kreslila ježka. Kdo by měl zájem ho vidět, jistě ho najde pod článkem. Ale nesmějte se mi! :D

Jsem ráda, že už mám středu za sebou. Nedočkavě očekávám pátek. Jedu totiž opět k M. ♥
Jen to upršené počasí už mě začíná rozčilovat. Ráno to ještě vypadalo, že se umoudřilo, ale pak znovu celé dopoledne propršelo. Jestli nebude o víkendu krásně, jak všude slibují, tak zavolám do Ruska. Ti přeci poroučí větru dešti. 

Znám methanovou studánku, kde nejhlubší je les, tam škrtneš jednu zápalku a letíš do nebes.

17. května 2010 v 21:45 | E L - D Ý
Jsem si téměř jistá, že už jsem se o tom zmiňovala. Ne, jsem si na sto deset procent jistá, že už jsem se o tom zmiňovala, ale opakování je matkou moudrosti (a tahák je otcem vědění, to si pamatujte!), a tak tedy - nesnáším pondělky!

Po týdnu slastného válení se v peřinách se nějak neumím dostat do potřebného tempa. Ano, blíží se konec roku, začíná to být pořádně znát, a i když mi vlastně o nic nejde, měla bych se aspoň trochu snažit. Rodičové nechtějí pětky od vrchu dolů. Někdy mám pocit, že se učím spíš pro ně, ze strachu, ne pro vlastní budoucnost a duševní blaho. Vlastně mám ten pocit pořád.
Dnes jsme psali z pěstování rostlin. Na erteple a krmnou řepu. Měla jsem tahák, přiznávám, ale nepoužila jsem ho. Podle toho to taky bude vypadat, ale víte co? Mám z toho lepší pocit.
Ovšem na zítřejší test z fyziky si bez taháku netroufnu. Nechápu jí, stejně jako jsem nikdy nechápala matematiku a chemii. Teorie, ta se dá vždy naučit, aspoň jako básnička. Je jedno, že si ty nepřirozeně sestavené pavěty další den už nepamatujete, a že pointu textu nechápete (stejně to s největší pravděpodobností v životě nevyužijete), zkrátka to napíšete a jsou to body pro vás. Ale vzorce, ty se nedají ani zapamatovat (jelikož je jich mnoho a po chvíli se vám to zkrátka musí plést, jinak nejste člověk!). A taky, vzorcům musíte rozumět, aby jste z dané slovní úlohy uměli vytáhnout, co je třeba a do vzorce si dosadit. Nemluvě o tom, že velmi často musíte z daného vzorce vytvořit jiný, pomocí vlastní hlavy a logiky. A to mi nikdy nešlo. Na nic z toho, co jsem vypsala jsem nikdy neměla sebemenší talent. Proto jsem v matice začala tápat, jakmile se objevili místo čísel písmena, proto neumím chemii, proto nechápu fyziku. A jsem s tím smířena, tečka.

Zítra mě čeká další mluvní cvičení z češtiny. Tentokrát na libovolně zvolené téma, díky bohu! Rozhodla jsem se pět minut hovořit o nižší inteligenci našich blond spoluobčanů (nic proti nim, sám M. je světlovlasý). Nic hloupějšího mě zkrátka nenapadlo, no. Nejprve jsem chtěla hovořit o věčném souboji pohlaví, jenže na to by mi pět minut sotva stačilo a navíc, já bych se při tom jistě moc rozvášnila a to by nebylo dobré. Ještě by mě měli za feministku, což není pravda, přece.

Dobrou noc.


Směr > B. ♥

14. května 2010 v 9:16 | E L - D Ý
Zabaleno, připraveno. Jak se znám, tak určitě ne všechno. Myslím, že se mi ještě nestalo, abych odjela se vším, co jsem měla v plánu odvézt sebou. A je jedno kam nebo odkud jedu, zkrátka mám děravou hlavu. A když jedu za NÍM, tak dvojnásob. ♥
Počasí mi opravdu přeje. Od rána prší a je příšerná zima. Ano, osm stupňů je zima! Než se s mojí patnácti kilovou taškou dohrabu na autobusové nádraží, budu vypadat jako krtek, co právě omylem spustil zavlažovací zařízení na zahradě zazobaného právníka. Aby mě vůbec řidič pustil do autobusu. Visí tu hrozba, že se lekne a odjede beze mne. Anebo uteče a budu muset řídit já. :)

Kdyby jste měli cestu centrem a potkali nebohou malou holčičku s taškou větší než ona sama,
neváhejte, buďte té lásky a pomozte jí! (Jinak dostanete taškou přes hlavu.)
Ahoj. :)



12. květen, rok 2010, středa

12. května 2010 v 22:01 | E L - D Ý
Mám šílenou chuť zpívat a tančit. Anebo vyběhnout ven a zakřičet si. Ani nevím proč, možná jsem skutečně cvok, možná jsem prostě jenom šťastná. Šťastnej cvok. To je ono, jsem šťastnej cvok. 

Dnes jsem si udělala výlet k babičce. Ne, žádná cesta vlakem na venkov, žádná chaloupka a slepice, žádné buchty, nic (tak jsem si to vždycky představovala, když jel někdo k babičce, deformace z pohádek). Babička bydlí v pochmurném panelovém domě o tři stanice autobusu blíže centru P. než já, takže idyla se nekonala.
Šla jsem pěšky a vzala jsem sebou i Bíbu, protože hlasitě protestovala, když jsem na sebe natahovala kalhoty a snažila se jí vysvětlit, že zůstane doma. Udělala jsem chybu, jelikož s ní je cestování opravdu jedna velká radost. Musí se zastavit u každého drobku, musí  očenichat každé stéblo trávy, musí si deset minut hrát s každým kolemjdoucím psem, musí skákat na každé dítě. Jejich maminky pak křičí, že je ten pes špinavý, a že má jejich holčička čisté kalhoty. A já mám sto chutí dát mamince přes hubu, neboť nemám ráda hysterické paní, co dělají, jako by doma neměly automatickou pračku.

Představení.

10. května 2010 v 13:57 | E L - D Ý
... aneb co o mně (pravděpodobně) nevíte, nemusíte vědět, ale přesto to tu bude.

Po narození jsem měla spoustu vlasů, chlupaté uši a chlupatá záda. Takřka jsem nebrečela, většinu času jsem prospala, a nebo se smála. Mou nejoblíbenější hračkou do dvou let života byla krabička od léků. Těžko říct, zda ji vždy vyprázdnili, anebo jsem se o to následně postarala já. Nehrála jsem si s panenkami, protože jsem se jich bála. Nesnášela jsem natahovacího slona, co po zatažení za provázek začal hrát, pokaždé jsem se rozbrečela. Ve dvou letech mě rodiče našli s nedopalkem od cigarety v ústech schovanou pod stolem. 

Tonislav Vomáčka.

6. května 2010 v 17:47 | E L - D Ý
Dala bych si řádně přeslazené kafe a medvídky Haribo. Jinak se mám ovšem fajn.

Ve škole se mi poslední dobou náramně daří. A není to ani vtip, ani zahořklá ironie, opravdu. Jistě to bude předzvěst něčeho příšerného, ovšem tím si momentálně nehodlám kazit den. 
Za prvé, dnes byla na dlouhou dobu (přibližně na měsíc) poslední hodina latiny. Paní B. totiž nesmí chybět u žádné maturity, učí češtinu. Samozřejmě to má i svou horší stránku. V červnu nás čekají už jen dvě hodiny, v první si napíšeme pololetní práci a v poslední nad námi B. vynese rozsudek. Ah. Třeba bych si s tím i lámala hlavu, kdyby mi o něco šlo. 
Za druhé, už nekrátkou dobu jsme nepsali ani jeden test (nepočítám-li tu dnešní pětiminutovku z angličtiny). Ba dokonce ani nemáme žádný nahlášený. 
Za třetí, podezřele často dostávám jedničky za ústní zkoušení. Vlastně jsem za poslední dva týdny jinou známku než jedničku nedostala, anebo o tom nevím. Když se člověk snaží, tak propadá, a když na to kašle, je z něj premiant. K vzteku, co?

V češtině jsme začali brát sloh, což je taky přímo super. Ty stránky a stránky jmen a podobných zhovadělin se nedaly učit. 
Právě probíráme mluvní cvičení. Včera nám učitelka donesla do hodiny šest papírků s tématy, na která bude šest náhodně vybraných lidí předvádět své mluvní cvičení před tabulí. Mezi šest "šťastných" jsem patřila i já. Vytáhla jsem si SMUTEČNÍ OZNÁMENÍ
Předstoupila jsem před tabuli, následně se asi tři minuty dusivě smála, podobně jako celá třída, jelikož smrt (a vše kolem ní) mi nikdy nepřišla jako závažné téma a všichni to moc dobře víme. A pak jsem spustila mou srdceryvnou řeč o zesnulém Tonislavovi Vomáčkovi, která byla přerušovaná výbuchy smíchu nejen spolutrpitelů, ale i samotné učitelky. Po mém konečném KÁMEN se pančitelka div nesesunula ze židle. 

Ale, víte co je vůbec nejlepší zpráva? Zítra je pátek a v pondělí jdu k doktorovi. A papínek říkal, že když už budu doma v pondělí, mohla bych být doma celý týden. Jistě, že jsem nic nenamítala. Udělám si taky Svaťák. :D Jen musím přemluvit maminku. Sice tím pádem odpadá můj výlet na Pálavu, ale což, vždyť si tam s M. můžeme zajet kdy se nám zachce. :)

Ahoj. :)


Bum tarata bum, bum, bum.

3. května 2010 v 20:01 | E L - D Ý
Tak se vám opět hlásím. Živá, zdravá (víceméně), neupálená. Věčná škoda, což?

Čím dál víc lituji toho, že neumím vracet čas. Chtěla bych znovu ležet v trávě pod májkou, hlavou zabořená v jeho náruči a nasávat vůně jara. Posrkávat kofolu, chroupat druhý balíček brambůrků a jen tak si povídat. Smát se, užívat si, nedělat si s ničím hlavu. Procházet se s ním tmou, líbat se pod rozkvetlou třešní, plést věneček z pampelišek, pozorovat hvězdy. Do rána hrát Heroes. Zkrátka žít. Bez pravidel, bez rozkazů, tak jak chci. A hlavně s ním.
Opravdu jsem si ty tři dny užila jak nikdy nic. I když se vlastně nestalo nic neobvyklého, nic pro ostatní úžasného, jenže.. já si těch okamžiků hrozně vážím. Znamenají pro mě víc než cokoliv jiného. Vyjet si jen tak do města na zmrzlinu je přeci kouzelnější, než opít se do němoty a druhý den si nic nepamatovat.

Předpověď počasí na další dny vypadá na houby. Štve mě to. Jsem potom celé dny nepoužitelná, když je zataženo. Jen zívám, zavírám oči a nevnímám. Hodiny ve škole jsou potom opravdu muka. Obzvlášť zítra budou, díky dvěma matematikám. Právě probíranou látku sice chápu, ale jakmile to mám předvést, nějak mi ty výsledky unikají. Co už, měla bych si s tím přestat lámat hlavu. Stejně mi už o nic nejde, a že jsem na matematiku (a nejen na ní) blbá, na to už bych si za ty čtyři roky snad taky mohla zvyknout. 
Aspoň že příští pondělí jedeme na Pálavu. Mám sice dojem, že mi odpadnou nohy, ale aspoň se nebudeme učit. Když vyjde počasí, určitě něco nafotím.

KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?