Leden 2010

Musculus buccinator.

30. ledna 2010 v 20:13 | E L - D Ý

Říkávala jsem, že až budu veliká, bude ze mě veterinářka, můj manžel bude ředitel zoologické zahrady, budu bydlet na statku a mít spoustu zvířátek. Tak jsem viděla svůj život před dvanácti lety.
Dnes mi vůbec nevadí, že M. není ředitelem zoo, smířila jsem se s tím, že šest psů, dvanáct koček, tři papušky, nespočet hlodavců, želviček a podobně mi M. doma nestrpí a je mi absolutně jedno, kde budeme žít. Můj najivní dětský sen se rozplynul, až na jednu část. Mohla by ze mě být veterinářka. Od čtyř let o tom sním. Mám štěstí a dostala jsem možnost plnit si sny.
Do prvního září minulého roku jsem si byla jistá, že tohle opravdu chci. A pak jsem začala pochybovat. Pořád vím, že bych to tak chtěla, ale šance, že veterinářem jednou opravdu budu, je vlastně nulová. Ruku na srdce, jsem flákač a nemám ve zvyku dotahovat věci do konce. Vždycky jsem měla hlavu v oblacích a problémy jsem nechávala řešit jiné. Nejsem dříč a škola mi nikdy žíly netrhala. Úspěšně dodělaná vysoká je nedostižný cíl. A jako laborant skončit nechci. Má cenu ztrácet čas něčím, co nemá smysl? Odpovím si sama - nemá. A přez to nevidím jiné východisko, než setrvat a čekat, jak to dopadne, jako vždycky. Protože já nevím, co jiného bych chtěla dělat. Co by mě mohlo bavit. Co by mělo smysl.


Kdo ví, třeba se jednoho dne probudím a budu mít rozum. Uvědomím si, že ta práce stojí za to splnit si svůj dětskej sen.

Jsem dysgrafik a asociál a je mi jedno co bude dál.

28. ledna 2010 v 12:41 | E L - D Ý

VAROVÁNÍ: Neschopná. Nemožná. Absolutně pitomá. - Nalepím si na zadek.

Včera jsem dostala své vysvědčení. Přišlo mi tedy zbytečné zůstávat v T. ještě další den, který by mě jistě zabil. Zavolala jsem mamá a domluvila se, že odjedu domů. Přímý autobus do P. mi už nejel, a tak jsem udělala osudové rozhodnutí - z T. odjedu do J., kde přestoupím a odjedu domů.
Chyběli mi money, naštěstí jsem měla po ruce K., která mi přislíbila dvě stovečky a taky, že se mnou pojede do J. a ohlídá, abych nasedla do správného autobusu.
Ve tři jsme vyrazily s K., O. a P. do města na poštu, kde jsem si musela vyzvednout klíče (no coment). Na poště si K. vzpomněla, že nechala na pokoji výzo. Řekla, abych šla v klidu na autobusák a nasedla do autobusu, že zaběhne nahoru a přisedne si na další zastávce. Odešla a já si najednou uvědomila, že mi neřekla, z jakého nástupiště to jede. Byla jsem ovšem přesvědčená, že zase tak pitomá, abych si to nezjistila, nejsem.
Na utobusáku jsem zamířila na nástupiště, kde bylo nejvíc lidí. A vida, ve čtyři přijel autobus mířící do J. Ten náš měl přijet až ve čtvrt na pět, ale co, byla zima a tak jsem nastoupila v dojmu, že je to fakticky on.
V jaké situaci se nacházím mi došlo až když autobus zatočil místo doleva doprava. Jela jsem sice do J., ale bez K. a bez peněz na autobus do P.! V kapse dva telefony, ovšem oba bez kreditu. Okamžitě jsem poslala SOS esemesku O. Zvedla to.
O.: No čáu, jsi v autobuse?
Já: Jo, jsem ale...
O.: Super, K. tam právě nastupuje taky!
Jo: Jenže do jinýho než já!
Začala jsem děsně ječet, ať K. okamžitě napíše, aby jela za mnou na utobusák do J. Ona by totiž vystupovala dřív, kdyby jela se mnou. Jenže nejela a já potřebovala peníze.
Pak už mi nikdo nevolal, a tak jsem vůbec nevěděla, co se bude dít, až dojedu na místo určení.
Ještě v autobuse mi volal M.
M.: Ahoj beruško, už jedeš domů?
Já: Ne, jedu do J. a umrznu tam!
Vysvětlila jsem mu, jak se věci mají.
M.: Tak jdi za K. domů, ne?
Já: Když já nevím, kde přesně bydlí! Pamatuju si jen, že má dřevěnej balkon!
M. se začal strašně smát a já myslela, že ho zabiju.
Naštěstí se ke K. zpráva dostala, a tak se po půl hodině čekání objevila na autobusáku. Usmívala se od ucha k uchu. Nebyla jí zima, jako mně! Dala mi peníze a řekla, že se nehne, dokud si nesednu do správného autobusu.
Nakonec jsem se domů přeci jen dostala. Dlužím holkám obří milku s křupinkami. :D

Jiným, než navyklým spojem, domů už nikdy nejedu. :)

Pokud jste školou povinní, pochlubte se z vysvědčením!

Čáu. :)

Notorický Hus a sůl na mol.

25. ledna 2010 v 21:09 | E L - D Ý
Čau. :)

Konečně mám pololetí z krku. Minulý týden jsem si hrála na pilného studentíka, učila se a brala školu opravdu velmi vážně. Nechápu, ja to někdo může vydržet celý rok. Během pěti dnů jsem ztratila pojem o tom, čí vlastně jsem a v pátek mi každý hádal aspoň tři promile alkoholu v krvi... Mým cílem bylo zachránit, co se dá. Výsledek je takřka nulový, ovšem nepropadám, což je, jak říká M., hlavní. Kéž by byl mou matkou. :D
Dnes jsem najela zpět do starých kolejí, a tak znovu spím při hodinách chemie, v biologii kreslím karikatury a v hodinách literatury zesměšňuji probíranou látku. Třeba dneska jsme s K. a O. překopaly husitské období. Když nám učitelka řekla, že Jeníček Hus tíhl k alkoholu a měl špatný vztah k ženám, udělaly jsme z něj gaye a notorického alkoholika stejně jako z husitských bojovníků. Představa nahých husitů a utkajících křižáků držících se za pozadí rozesmál i samotnou učitelovou. Aspoň, že ona je normální.

Šíleně se těším na jarní prázdniny. Ještě dva týdny. Přemýšlím, že bych se příští týden hodila marod, když už je nové pololetí a nová absence. :D
Budeme s M. v P. :) Trvalo mi dlouho, než jsem ho přemluvila, neboť on P. nesnáší, ale nakonec jsem ho nalákala na zoo, noční procházky, snídaně do postele a půl dne prázdný byt. Navíc, oslavíme roční výročí. :) ♥

Mějte se aspoň trochu, jako já.
:)

14.1. 2010

14. ledna 2010 v 13:31 | E L - D Ý
Helou.

Chtěla jsem se jít umýt. Bohužel nám teče jen hnědá voda, ve které nemám extra velkou potřebu máčet své ubohé tělo, a tak radši budu předstírat, že je o čem psát.

Jistě vás nepřekvapí, že jsem znovu doma.
Když jsem volala mamince, kvůli výsledkům testů, říkala, že mi v rozborech krve a moči nic nenašli. A včera jsem byla u mé milované mjůdr, která na mě vytáhla lejstra, tabulky, grafy a oznámila mi, že mám po(píp)anou štítnou žlázu a nález v moči. Zítra mě ty všemožné odběry čekají znovu. Komu mám věřit? Psycho matce, či psycho doktorce?
Aspoň ledviny mám v pořádku, i když jsem byla toho názoru, že ze sona nevyváznu živá. Čekala jsem šedivého doktora morouse, místo toho mi dveře otevřel třicátník s bujnou křticí a poloplnovousem. Podíval se na mě jako na kuřecí řízek s hranolkama, psychoušsky se usmál (poslední dobou mi každý připadá jako psychopat) a pozval mě dál. Následně jsem se deset minut polonahá nadechovala a vydechovala s gelem na zádech jako pitomec. Jak psychopatické.
Kardiologie, cété a ékágé mě čeká v únoru, díky mé psycho-sklerotické matce, která mě pro jistotu neobjednala.

Propadám z tělesné výchovy, kvůli nízké účasti. Dobrý, ne? Spolu se čtyřkou z matematiky a latiny to moji rodinu jistě potěší. Co už, nejchytřejší osobnosti historie taky propadali, žejo. Holt budu do doby, než vymyslím něco převratného (vodinky s hodotryskem), zavržena a neštěkne po mě ani pes. :D

Polovina třídy se nedostala do školy kvůli nesjízdným cestám, já blbec jezdím po dé jedničce. Myslím, že by mohl znovu padat sníh, protože mi půl metru opravdu nestačí k tomu, abych dostala kalamitky. Život je nefér a příšerný psycho.

Spočtěte všechna slova s kořenem psycho, výsledek vynásobte zlomkem dvanáct šest a osmdesátin a vydělte výsledkem, který vám vyjde po převedení čísla osm šest čtyři dva ze sedmičkové do desítkové soustavy. Za správný výsledek dostanete nic.

Jak vidno, chybí mi škola.
Smějte se, dokud můžete.

Všude je bílo.

9. ledna 2010 v 20:42 | E L - D Ý

Není to k vzteku? Na Štědrý den pršelo a teď, když chci, aby nastalo drastické oteplování a bylo dvacet pět stupňů, sněží. A jak! I tady v P. je kolem dvaceti centimetrů, což jsem, troufám si říci, ještě nikdy nezažila (vzhledem k tvému trapně krátkému životu... zase si hraješ na sedmdesáti letou, která vechno zná a všude byla?). A to nemluvím o T., tam ho včera bylo ještě víc... Však
jsem taky tvrdla o dvě hodiny déle na dálnici, když jsem se vracela domů.

Myslím, že by bylo rozumné, aby naša škola vyhlásila kalmitní prázdniny. Přeci jen, my dojíždějící... já nehodlám nocovat na dé jedničce v autobuse, který netopí a s chlípným řidičem k tomu.
Hlavně, abych se v pátek dostala k M. Pokud to takhle půjde dál, budu muset z T. do B. asi pěšmo...

Včera na mě po otevření vchodových dveří vybaflo pofidérní stvoření. Ejbí vypadá jako netopýr. Navíc skáče jako kamzík, neustále něco hryže a podivně štěká.

V noci mě třikrát vzbudila, kňučíc u postele. Jako hodná máma jsem ji vzala do postele i přez přísné zákazy a ta potvora mi natrhla ucho. Zachytla se zubem (už je má!) o mou, údajně zarostlou, dírku po naušnicích a trhla. No řekněte, to se dělá hodné mamince?
Vůbec to není hodné psí miminko, kam se na ni hrabe Stalin...

Znovu se rozsněžilo, a tak si s dovolením udělám kafe (které mám přísně zakázané), sednu si k oknu a budu hlasitě nadávat, jaká je ten sníh sviňa.
Kdybych se neozvala,
zapadla jsem.
Své děravé ponožky
odkazuji M.!


6.1. 2010 // O rok starší.

6. ledna 2010 v 19:22 | E L - D Ý
Nazdar, děti.

Týden mě M. musel krmit. Týden mě M. musel mýt. Týden se mnou M. musel chodit na záchod (:D). Týden mě M. musel oblékat. Týden jsem si bez cizí pomoci neotevřela ani pití. Táden jsem si připadala jako blbec. Teď jsem volná a vážně všem zvysoka kašlu na to, že bych dlahu měla ještě týden nosit. Dlaha a škola, to nejde dohromady. A já nemám zájem o to, aby mi O. zapínala podprsenku...

Ve škole je to k pozvracení. Pololetí je na nic. Pořád se jen zkouší a není den, kdy by se nepsalo.
Dnes jsme psali pololetku z češtiny a já se s učitelkou vsadila, že nebudu mít známku lepší, jak za tři. Jsem blbá, pokazila jsem si jedničku na vysvědčení. Taky jsme psali z chemie. Podívala jsem se na zadání, hodila na učitelku pohrdavý obličej a kreslila si po sešitě čtyřlístky. Za pět a nejspíš i dostatečně na vysvědčení. Nemluvím o tělocviku, z kterého díky absenci a neschopnosti snad proletím (:D). Nu což, nebudu jediná. Pančitelce jsem slíbila, že si všechy gymnastické úkony doplním příští středu, i když mám zakázané cvičit čtrnáct dní (kvůli mému slavnému zánětu šlach). Bohužel jsem si neuvědomila, že příští středu jedu do P. na těch x doktorských vyšetření. Smůla, no. :)
Už tři hodiny tu počítačově zmenšujeme, kopírujeme, scanujema, a kdo ví co ještě, slovíčka do latiny - na tahák do zítřejší pololetní práce z latiny. Pořád nám to nějak nevychází, nejde. Mohla by nám dát aspoň jedničku za snahu. :)

Chci léto, letní prázdniny a KLID. A M. a.. strašně moc mi to všechno chybí. Přeji si léto, k narozeninám... a ono nic. :D

No nic, čau. :)

Jak na Nový rok, tak po celý rok...

1. ledna 2010 v 20:35 | E L - D Ý
... A JÁ MÁM PRAVOU RUKU V DLAZE.

Odpusťte mi, že vám tu barvitě nepopíši svůj poslední den minulého roku a tak dále. Levou rukou se mi píše sakryš špatně. :)
Chci vám jen popřát do toho dalšího roku všechno nejlepší a taky, aby byl lepší, než rok minulý. Ve všech směrech. :)
Ozvu se, až se dám do kupy.
Mějte se fájn.

KAM SI RÁDA CHODÍM POČÍST?